Tentokrát trojice knih klasické beletrie: Komu zvoní hrana (Ernest Hemingway), Horalka (Alberto Moravia) a Bylo nás pět (Karel Poláček).
Komu zvoní hrana
nakladatelství: Vyšehrad
rok vydání: 1987
originální název: For Whom the Bell Tolls
překlad: Jiří Valja
maturitní rozbor: ZDE
Ke knize jsem nedávno zveřejnila maturitní rozbor, přesto jí chci napsat i recenzi normální, nematuritní. Román hlavního představitele americké ztracené generace je velmi úderný, rázný, plný úvah o zbytečnosti války a o radostech života. Začátek mi sice přišel trochu rozvleklý, ale ten konec, ach ten konec! Kniha je velmi silná, člověk na ni jen tak nezapomene, nutí přemýšlet a doufat, že vše skončí dobře - ale ono neskončí.
Děj se odehrává za španělské občanské války (1936-39) během tří dnů a tří nocí. Američan Robert Jordan přijíždí dělat dynamitníka partyzánské skupině; jeho úkolem je odstřelit most a zabránit tak postupu fašistických vojsk. V táboře je krom velitele Pabla (zkaženého, sobeckého chlapa) a Pilar, rázné a jednoduché ženy, také několik dalších mužů a konečně Maria, mladá dívka, která se k partyzánům dostala poté, co jí fašisti zabili rodiče a ji samotnou bili a znásilňovali. Přes to všechno myslím pozitivně - a do mladého Jordana se zamiluje a zapomíná na šrámy minulosti.
Jordan mezitím rozděluje úkoly, pozoruje blízkou strážnici s fašisty a spřátelí se s další partyzánskou skupinou vedenou El Sordem, ve kterých vidí další muže pro svůj úkol. Při krádeži koní jsou ovšem El Sordovi muži vystopováni a pobiti. Pablo strachy utíká a navíc zničí dynamit, který si Jordan přivezl. Ten si taktéž všímá Marii - v krátkých volných chvílích, které na sebe mají, si slibují věrnost, doufají, že se budou moci vzít, až to všechno skončí, a Jordan si uvědomuje, že našel svou životní lásku, stejně jako to, že jim toho společného času moc nezbývá.
Vojska fašistů se přesouvají, Jordan posílá zprávu republikánům, ale ta kvůli zbytečným prodlevám způsobeným byrokracií nedorazí včas. Pablo se nakonec vrací a vede s sebou další muže. V den D Jordan sice most vyhodí (za pomoci náhradní trhaviny), nicméně akce je doprovázena přestřelkou a kůň, který pod Jordanem padne, mu zchromí ruku. Všichni členové tábora včetně Marie utíkají. Jordan, který ví, že sám nemá moc nadějí na přežití, se rozhodne ochránit svoji milovanou tím, že si lehá do trávy v lese a čeká na fašisty s vidinou, že jich přes svou smrtí zastřelí co nejvíce, aby ostatní stihli utéct.
ukázka: Když o tom člověk přemýšlel, ti nejlepší jsou vždycky veselí. Je mnohem líp, když je člověk veselý, a kromě toho to o něčem svědčí. Je to jako dosáhnout ještě za života nesmrtelnosti. Je to složitá věc. Jenže už jich mnoho naživu nezbylo. Ne, těch veselých už mnoho naživu nezbylo. Už jich zbývá zatraceně málo. A jestli budeš uvažovat takhle dál, chlapče, nezůstaneš naživu ani ty. Už dost úvah, stará vojno, starý kamaráde. Teď máš vyhazovat mosty. A ne myslet. Lidi, já mám hlad, pomyslel si.
Horalka
nakladatelství: Academia
rok vydání: 2009
původní název: La Ciociara
překlad: Jaroslav Pokorný a Alena Wildová
maturitní rozbor: ZDE
Horalka je druhou knihou, kterou jsem od Moravia četla (o Římance jsem psala zde). Sice bych ji hodnotila jako stylisticky lepší než Římanku, ale ta první se mi přesto líbila o chlup více. Román napsaný jako zpověď hlavní hrdinky působí dojmem záznamu opravdových událostí, tak moc je přesvědčivý. Námět - ukrývání dvou měšťanek na venkově za 2. světové války, je dost netradiční. Výborný je i prvotřídně rozvedený popis vyvíjejícího se vztahu matky a dcery, stejně jako lhostejnost obyvatel při pohledu na utrpení druhých a stupňování lidských charakterových vad v důsledku války. Kniha je napsaná jednoduchým stylem z pohledu prosté ženy a velmi dobře se čte.
děj: Cesira je soběstačná, přímá a tak trochu jednoduchá žena, která se v 16 letech vdala za obchodníka a odešla za ním z venkova do Říma. Zde vychovala dceru Rosettu, nyní 18 letou, pobožnou a nekonfliktní dívku, ve které vidí doslova anděla, a po smrti manžela převzala obchod. Příběh začíná roku 1943, kdy v Itálii zuří válka. Obě ženy se mají docela dobře, živí se přeprodáváním zboží na černém trhu. Po opakovaném bombardování Říma se ale rozhodnou město opustit a ukrýt se na venkově.
Ocitnou se v malé horské vesnici Svatá Eufemie, kde žijí v chýši, kterou jim pronajímají místní, bez tekoucí vody a pořádného jídla. Téměř rok zde spolu s dalšími uprchlíky čekají na konec války. Společnost jim dělají prosté rolnické rodiny, několik rodin měšťanů, kteří sem utekli z blízkého města Fondi, a mladý Michele, vzdělaný a sečtělý muž, který je jediný, s kým si mají Cesira a Rosetta co říct. Cesira si zde uvědomuje mnoho věcí o svém dosavadním životě.
Když válka v polovině roku 1944 končí, Cesira s Rosettou schází do Fondi, kde je ale situace ještě horší než za války - chybí základní jídlo, oblečení, vše. Američané sice rozdávají zásoby, ale ty nestačí. Řím je navíc stále držen fašisty, a tak se nemohou vrátit domů. Rozhodnou se tedy dojet do vesnice, kde bydleli Cesiřini rodiče. Vesnice je ovšem evakuovaná a sídlí zde pouze maročtí vojáci, kteří zde Rosettu znásilní. Dívka se uzavírá, přestává komunikovat. Po návratu zpět do Fondi se uchylují k vesničance Concettě a jejím synům, u kterých začne Rosetta výměnou za boty a oblečení šlapat. Cesira je zoufalá a jakmile to je možné, snaží se navrátit do Říma. Po cestě je jeden z Rosettiných milenců zavražděn a obě ženy si teprve zde uvědomují, co všechno jim válka sebrala.
ukázka (život ve Sv. Eufemii): Ale ten poklad nebyl pod zemí, to jsem věděla; našla jsem ho v sobě a tak mě to překvapilo, jako kdybych ho byla vyhrabala vlastníma rukama - by to ten hluboký klid, ten naprostý nedostatek strachu a úzkosti, ta důvěra v sebe a ve věci, které mi při těch osamělých procházkách den po dni rostly v duši. Za tolik let to snad byly mé nejšťastnější dny a kupodivu to byly zrovna ty dny, kdy jsem najednou byla nejchudší, bez všeho, k jídlu chléb se sýrem a na spaní tráva na palouku, ani chajdu jsem neměla nad hlavou a podobala jsem se spíše divokému zvířeti než člověku.
Bylo nás pět
nakladatelství: Československý spisovatel
rok vydání: 1960
Humoristický autobiografický román z období protektorátu, vyprávěný očima malého kluka, se mi líbil jen částečně. První polovina byla velmi čtivá, druhá mě nebavila vůbec (pasáž, kde je hlavní hrdina nemocný a popisuje své sny) - připadala mi, jako by se autor snažil vměstnat do knihy ještě několik dobrodružných příběhů. Jinak je knížka roztomile napsaná - malý Petr zde míchá svůj přirozený dětský jazyk spolu se snahou psát co nejspisovněji.
děj: Petr Bajza vyrůstá se sestřičkou Mančinkou v menším okresním městě. Jeho rodiče vlastní obchod a mají pomocnici Kristlu. Jako každý školák má Petr spoustu hloupých nápadů a kolem sebe partu kamarádů - čtyři nejlepší se jmenují Antonín, Čeněk, Eduart a Zilvar z chudobince. Společně touží po výletu do Indie a pořádají boje s Ješiňáky a Habrováky, kluky z druhé části města. Chodí potajmu do kina, navštěvují Otakárka (chlapce z lepší rodiny), čtou dobrodružné knížky, chodí se koupat a když do města přijede cirkus, jsou z něj všichni unešení.
Zvrat knihy přichází, když Petr onemocní spálou a několik týdnů leží v horečkách. Má halucinace a divoké sny, ve kterých mu otec koupí slona, který mluví, a on odjede s kamarády do Indie, kde si Zilvar bere jeho kamarádku Evu Svobodovou. Celá druhá část knihy se tedy pohybuje mezi dvěma světy - tím reálným, kdy je nemocný v posteli, a tím snovým.
ukázka: (snový svět) A paní Brabcová pravila Zilvarovi, že je vzdělaný mladý muž, který má z toho pojem, a že hned na něm poznala, že musí být z lepší rodiny, jelikož mluví jako kniha. Zilvar pravil, že je z chudobince, kde leccos vzdělaného pochytil.
Paní Brabcová pravila: "To jsem si hned myslela, jak jste začal mluvit," a Zilvar byl velice hrdý.
Potom nás paní Brabcová uctila malinovou limonádou a my jsme dychtivě pili, jelikož mezi námi panovala velká žízeň.