Něco povídání a hodně fotek z letošní dovolené na Hvaru. Moc jsem se na naši první společnou dovolenou u moře těšila, a i když jsem byla místy ze shánění zájezdu celkem zoufalá (o tom jsem koneckonců psala již zde), když jsme konečně zapadli do posledních dvou prázdných sedadel autobusu, to nadšení se velmi rychle vrátilo (spolu s lehkým zadostiučením, že máme lepší a levnější dovolenou, než bychom dostali v původní cestovce, která nám zájezd vystornovala).
Cesta tam byla netradiční. Vyjeli jsme navečer a hned za Brnem stáli prvních pár hodin v koloně. No ale hlavně, pěkně jsme cestou zmokli - v Alpách začalo pršet, což mělo spolu s vysokou rychlostí za následek protékání vody některým z těsnění oken, a tak na Bremoše v jednu chvíli regulérně pršelo, přímo na hlavu :) Další zábavnou historkou byli naši známí, kterým se podařilo nechat doma pas svého kluka, a my jsme byli ta záchranná jednotka, co jim ho měla přivézt. Po desítkách telefonátů, hovorů s bodrým řidičem-Ostravakem a vymýšlení, kde předmět doličný předat (samozřejmě dovolenou trávili v úplně jiném letovisku než my), na nás nakonec čekali ve 4 ráno někde na Istrii, a pas tak k úlevě všech zdárně doputoval ke svému majiteli.
Po sedmé ráno jsme, po 15 hodinách jízdy, dojeli do chorvatského Splitu. Zde cesta autobusem končila a nás čekal přesun trajektem po vlastní ose na Hvar, jeden z větších chorvatských ostrovů. Čekala jsem slabých 15 minut jízdy, ale cestra trajektem trvala téměř dvě hodiny, kdy jsme proplouvali přes tyrkysové moře mezi malými ostrůvky a zálivy, nádhera. Trajekt byl obrovský kolos. Seděli jsme přímo nad motorem a posnídala jsem na bedně se záchrannými vestami.
Jadrolinija a jedno trajektové foto
V městečku Stari Grad, kam jsme mířili, si nás vyzvedl pan domácí. Bylo to celkem vzrůšo čekání, než mi odpověděl na sms, že pro nás opravdu přijede. Pan domácí byl Čech, co z ničeho nic na Hvaru zdědil apartmán, rozsáhlé vinice a olivový háj, a tak se sem, čistě na zkoušku, přestěhoval i se ženou a dvěma malými dětmi. Byli moc fajn a parádně se o nás starali. Hned po příjezdu jsme dostali na uvítanou láhev domácího proška, dezertního sladkého vína. Dál pálili rakiju, červené i bílé víno, olivový olej, limoncino a pěstovali všechno možné i nemožné (třeba mandarinky, které ale dozrávají až v prosinci, takže jsme je neokoštovali).
Ubytovaní jsme byli v malém apartmánu, který byl sice mrňavý, ale nemuseli jsme se o něj s nikým dělit. Sousedé byli všichni příjemní a na pláž jsme chodili necelou hodinku do jedné sympatické zátoky, kde se leželo na vybetonovaných molech, které občas zaplavil příliv, a odkud jsme skákali do vody přímo z útesů (tak vehementně, že jsem jednou ztratila kontaktní čočku a dvakrát si rozsekla nohu, heh). Písek na Hvaru nehledejte, vlastně tu vůbec nejsou "klasické" pláže (mimo ty hotelové, kterým jsme se obloukem vyhýbali), jen útesy a kameny.
"naše" zátoka a pohled z ní
Hvar je dost rozlehlý ostrov, známý hlavně díky vinařské tradici (vinice jsou zde dokonce pod ochranou UNESCO) a pěstování levandule, která je zde k dostání všude a ve všech myslitelných formách, včetně zmrzliny. Stari Grad leží na konci dlouhé úzké zátoky, poseté útesy a malými přírodními zálivy. Turistů zde moc nebývá ani v plné sezóně; často se nám stávalo, že jsme měli pláž sami pro sebe nebo při večerní promenádě potkávali známé tváře. Město má krásné historické centrum z 15. století, protkané spoustou kameny vydlážděných uliček, podloubí, malých restaurací a ateliérů. Překvapilo nás množství kostelů a dokonce i jeden klášter, který na malé městečko připadal. Rádi jsme se touto starou zástavbou po večerech toulali se zmrzlinou v ruce. A kotvily tu luxusní jachty, takové ty dvoupatrové, z dálky světélkující a s bazény uvnitř (třeba tato) :)
historické centrum
"A teď udělejte něco vtipného"
"Tak já ji takto vezmu a hodím do vody, bude to stačit?" :)
První den jsem byla dost rozpačitá - bylo zataženo, foukalo, voda celkem studená. Během týdne se situace výrazně zlepšila, dočkali jsme se třicítek a regulérního parna, kdy jsme byli rádi, že můžeme ležet ve stínu. Pláže lemovaly borovicové háje, tak se bylo kam schovat. Celý den jsme tak poslouchali cikády přímo nad našima hlavama. Kolem nás kotvily loďky různých velikostí, my se cpali melouny a fíky a bavili se chytáním krabíků. Páni krabíci, kterých byly útesy plné, měli moc rádi melounové pecky a drobky z buchet. Uzavřeli jsme totiž spolu dohodu, že já budu krabíkům házet dobroty a oni mě pak nebudou štípat, když polezu do vody. A parádně se tu šnorchlovalo. Na útesech se sice nacházelo jen málo mušlí, ale zato podvodní život byl pestrý - plno rybek a strašná spousta mořských okurek.
Brema s ploutvovým turbopohonem a jeden z krabíků
I když jsem článek psala vcelku, z důvodu přílišné délky jsem jej nakonec rozdělila na dvě části. Pokračování brzy! :)