Ready for Luxembourg!

Vzhůru na Erasmus! Lucembursko, den první, od začátku až do konce.

Chtěla jsem mít před odjezdem hotové všechny resty, a tak jsem se poslední týden v Brně prakticky nezastavila - potřídila jsem všechny školní materiály, dala do pořádku byt, zařadila plno nových čajů do sbírky, strávila dlouhé hodiny v knihovně kvůli bakalářce, v obchodech nakupovala poslední drobnosti do Luxu a samozřejmě se chtěla se všemi ještě před odjezdem vidět. Balila jsem víceméně až v den odjezdu, což se ukázalo býti velmi hraniční, vezla jsme toho s sebou opravdu HODNĚ.

Mí francouzští kamarádi mě varovali, že je v Luxu opravdu draho (což se zatím naštěstí nepotvrdilo), tak jsem si brala všechno z Brna. Lucemburský byt na mě navíc čekal téměř prázdný, chyběla i základní výbava jako peřiny nebo nádobí do kuchyně. Toto je jenom oblečení a boty, dál už jsem to raději nefotila:

Vyjížděli jsme ve čtvrtek ve dvě v noci. Bremoš, Diana a já. Bremoš řídil a s Dianou jsem se seznámila díky FB skupině pro vyjíždějící Erasmus studenty, tak jsem jí nabídla spolujízdu, což bylo výhodné pro obě (a navíc tu teď mám spřízněnou českou duši, to se počítá :)). Autem to nakonec vyšlo jednoznačně nejlépe - finančně i časově. Jediný spoj z Brna do Lucemburku totiž přijíždí každý den přesně o půl třetí v noci, což se poněkud neslučovalo s otevírací dobou naší accommodation office, kam jsme si museli zajít pro ubytovací smlouvu a klíče. Bremoš tím získal čtyřdenní eurotrip zadarmo a možnost se se mnou pořádně rozloučit, než mu odjedu. Byla jsem za to ráda a těch pár posledních společně strávených dní jsme si užili.

Cesta proběhla bez problémů a po 9 hodinách jsme dorazili na místo. Sice jsem tu noc téměř nespala (do postele jsem padla před jedenáctou a vstávali jsme v 1:45) a v autě jsem spát taktéž nemohla, jelikož mým posláním bylo rozptylovat Bremoše, aby neusnul za volantem, ale celkem jsme to zvládli. Dálnice byla krásně průjezdná a poprvé jsme se zamotali až těsně před Lucemburkem, kde byla na dálnici uzavírka a chvilku nám trvalo, než jsme pochopili, že dalších 20 km opravdu pojedeme padesátkou po úzkých silničkách mezi vesnicemi.

První dojmy z Luceburska? Je to jedna velká křižovatka dálnic.

V Lucemburku, hlavním městě Lucemburska, jsme nechali na jednom z parkovišť auto a vydali se hledat univerzitní kampus Limpertsberg. Chvíli nám to zabralo, ale procházka to byla po celém dopoledni v autě příjemná (až na okamžik, kdy jsme omylem vlezli na jednu střední školu, heh). Úplně mě uhranuly zdejší domečky. Architektura je tu opravdu krásná, jeden domek hezčí než druhý, všechno decetně zdobené, opravené, čisté.

Ve škole jsme se nestačili ani posadit a hned k nám přiběhla reportérka zdejšího časopisu, že hledá někoho z přijíždějících studentů na rozhovor.

Tak mám rozhovor, a dokonce i s fotkou, ha! Paní má můj mail a slíbila, že až rozhovor vyjde, pošle mi ho, tak se pak možná podělím :)

Během dvou hodin jsem vyřídila valnou většinu papírování - dostala studentskou průkazku i s nálepkou na MHD, zaplatila pojistku na byt, dostala dvě složky plné smluv a více či méně zásadních informací k pobytu. Neúspěšná jsem byla jenom s rozvrhem, protože má studijní poradkyně má úřední hodiny jen dopoledne, a my dojeli těsně po obědě. Většina administrativy probíhala v angličtině. Musím říct, že co se jazykové vybavenosti týče, jsou místní velmi zdatní - téměř všichni plynuje ovládají lucemburštinu, francouštinu, němčinu i angličtinu. A hlavně mezi jazyky zvládají bravurně přepínat.

Zbývalo si už jen vyzvedout klíče od bytu. Lucemburské koleje nejsou koleje v pravém slova smyslu, jde o domečky poházené různě po Lucemburku a dalších městech, který každý pojme jen několik studentů, takže jde vlastně o takové sdílené studentské bydlení. Já jsem byla přidělená do městečka Esch-sur-Alzette, což je se svými 30 000 obyvateli druhé největší město Lucemburska.

  
Esch-sur-Alzette, hlavní korzo a ukázka zdejší typické architektury

Byt mě moc mile překvapil. Všechno nové, vonící čistotou, krásné, pokoje veliké a prosvětlené. Velká lednička, pračka, sušička... Viděla jsem sice fotky na oficiálních stránkách, ale moc jsem jim nevěřila, takže jsem byla příjemně zaskočená. A to jde o jedny z nejlevnějších kolejí. Na patře budeme spolubydlet 4 a každá máme svůj pokoj. My jsme dorazili jako první, takže jsem si mohla zabavit výhodné skříňky a poličky, ha. V pátek večer dojela první spolubydlící, Japonka Saku. Ulétlo jí letadlo, takže strávila celý den na letišti. Měla ale velké štěstí, protože její buddy (průvodce po škole na první dny) za ni zaplatil zálohy a vyzvedl jí klíčky, takže Saku nemusela čekat do pondělí na hostelu. Já dostala buddy přidělené rovnou dva - jednoho od instituce zprostředkovávající studentské výměny a druhého od univerzity, co mě měl vyzvednout po příjezdu. Zatímco prvního buddyho jsem ještě neviděla (Turek dokončující v Luxu magistra, tak jsem z něj rozpačitá), druhá slečna, ačkoliv se mnou neměla žádnou práci (vyzvedla jsem se sama autem), je moc fajn a strávili jsme s ní celý následující den.

Lucemburské koleje mají další skvělý plus - s přespáváním návštěv se předem počítá, alespoň tedy údržbář, který se přišel na byt následující den podívat (a kterého jsem v prvé chvíli pokládala za dalšího spolubydlícího, ha ha), s tím problém neměl a ještě si s Bremošem pokecal. 

Odpoledne jsme tedy dojeli z Lucemburku rovnou do Esch na byt (slabých 20 minut jízdy, naštěstí to není nijak daleko). Brzy jsme zjistili, že máme dost velký problém s parkováním. Že se za parkování platí v Lucemburku jsem celkem chápala, dojíždí sem každodenně za prací opravdu velká spousta lidí a nějak ty auta zredukovat musí. V Eschi se ovšem platilo rovněž a navíc měla většina parkovišť omezení na maximální dobu stání 2 hodiny. Ugh! Systém funguje tak, že se platí i za stání před samotnými domky - na každé ulici je automat na parkovací lístek, který se vkládá za přední sklo. Sice jsem zatím neviděla nikoho, kdo by to kontroloval, nicméně riskovat tři dny stání bez lístku jsme si netroufli. A volná parkoviště na kraji města tu nejsou, místní totiž mají stání bezplatně kdekoliv a bez omezení.

Problém se naštěstí vyřešil sám do sebe. Co se papírování týče, zbývalo mi ještě zaevidovat svůj pobyt na radnici. Nešlo to úplně hladce, v nájemní smlouvě jsem totiž měla chybu a chvíli trvalo, než se to vyřešilo. Jednání na radnici považuji za své první velké vítězství, protože jsem jej zvládla celé ve francouzštině. Za 10 euro jsem nakonec dostala upgrade občanky (takže teď mám ještě dočasnou lucemburskou) a oficiální potvrzení pobytu. A když už jsem tam seděla, rovnou jsem se zeptala na to parkování. Stačilo jen ukázat zelenou kartu a jako bonus jsem si odnesla povolení rezidenčního stání, tudíž se na Bremošově autě dosud skví krásná nálepka "Esch-sur-Alzette" a my byli i a autem povýšeni na domorodce.

Byla jsem po celém dni cesty a papírování vyřízená. Cestou z radnice jsme se snažili najít nějaký obchod s jídlem, ale nenarazili jsme na žádný. Po půlhodině bloumání jsme natrefili aspoň na tržnici, kde jsem koupila zeleninu. Na bytě jsem se zmohla jen na rajčatovou omáčku k těstovinám a v osm už jsme oba spali jako zabití. Vybalování a objevování krás Lucemburska jsme si nechali na další dny, takže o tom až zase někdy příště. Určitě to bude brzo, protože už teď jsem plná dojmů! :)