Pokračování cestovního deníku z letního Slovenska.
středa, den 5. - výšlap na Téryho chatu
Protože mamčin pohyb byl po vyvrknutí kotníku předcházejícího dne omezen na poskakování po jedné noze, rozhodli jsme se, že túru zvládneme i bez ní. Mamka v mezičase nelenošila a činila se u šitých šperků, které můžete vidět na jejím blogu zde.
S taťkem jsme se rozhodli dát trasu, která byla naplánovaná už na úterý, tedy: Tatranská Lomnice (autem) - Skalnaté pleso (lanovkou) - Zamkovského chata (pěšky) - Téryho chata (pěšky) - zpátky na Zamkovského a sešupem dolů do Starého Smokovce (pěšky a daleko), odkud jsme chtěli dojet zpět do Tatranské Lomnice električkou.
Bylo nádherně, nebe bez mráčku a my jsme záviděli všem, kteří se nechali vyvést na Lomnický Štít, protože ten výhled musel stát za to. My jsme každopádně vyjeli na Skalnaté pleso a odtud to vzali po Tatranské magistrále k bývalé Nálepkově chatě, nyní chatě Zamkovského. Cesta vedla lehce z kopečka mezi kosodřevinami a po velkých kamenech a potkávali jsme tu mraky lidí včetně nosičů občerstvení, o kterých jsme večer předtím viděli reportáž v televizi. Nechápu, jak ty na sebe naskládané bedny s lahváči můžou vůbec zvednout na záda.
Po krátkém občerstvení jsme se vydali na Téryho chatu - mimochodem, jedná se o druhou nejvýše položenou horskou chatu na Slovensku. Chata je ukrytá ve skalním sedle Malé studené doliny, nacházejí se u ní krásná plesa (což bylo hezky vidět už z úterního výhledu z Lomnického sedla) a vede k ní příjemná cesta podél Studeného potoka. Zdálo se to být docela kousek, protože jen co jsme vyběhli z lesa u Zamkovského, byla Téryho chata hezky vidět - sice kdesi na obzoru, ale cíl na dohled, znáte to. No, byl to pěkný kus, ukazatel uváděl hodinu a tři čtvrtě a my jsme jej předběhli o celých 5 minut.
konečně nahoře!
Pěšina vedla zprvu přímo podél potoka, pak nastoupila cesta z kamenů. Pod šutry, po kterých jsme skákali jako kamzíci, občas protékal potok nebo ve výšce nad námi hučel vodopád; celkově to byl docela příjemný výšlap, ačkoliv ty spousty lidí mě až překvapily. Jen poslední úsek, parádně ukrytý za vodopádem, se jevil jako nekonečný, neb zespod nebyl vůbec vidět.
Nahoře to bylo uchvacující. Představte si velkou skalní průrvu ze tří stran obklopenou horskými velikány a že čtvrté krásný výhled hluboko pod vás (to byla ta cesta, po které jsme vyšli). Plesa byla kouzelná, náhodně rozesetá spolu s obrovskými placatými balvany, na kterých se lidé opalovali, spali a obědvali. Protékal tam ledově studený potok, který příjemně šuměl, bylo nádherně, slunko svítilo, a tak jsme se vyplácli na placaté balvany a jali se rozjímat nad rohlíky s rozteklým hermelínem. Vydržela bych tam věky.
malý ráj
Cesta dolů mi přišla stejně dlouhá jako nahoru; kamenný chodník nebyl z těch stabilních a jeden odstrašující případ už jsme v rodině měli. Přiznávám, že jsem měla škodolibou radost vůči postavám škrábajícím se v protisměru, které doufaly, že už budou nahoře... Bavilo mě kazit jim iluze, že je to ještě pěkný kus cesty, heh.
Od Zamkovského chaty se šlo příjemnou lesní pěšinou, kterou obtékal Studený potok se všemi možnými lagunami, vodopády a romantickými zátišími. Čím níže jsme scházeli, tím více se vyskytovalo keříků borůvek a malin; na konci jsme se prodírali travinami vyššími než já. U posledního z rozcestníků jsme se rozhodli, že se místo na Starý Smokovec vydáme přímo do Tatranské Lomnice (taťka kvůli autu) a já s Mrňou sejdeme přímo do Staré Lesné, vzdálenost byla jen o chlup delší než u původné varianty trasy a odpadlo nám čekání na električku.
Studený potok
Mrňa s námi od půlky sestupu nemluvila, protože došla čokoláda a my přemálo litovali její bolavé nohy. Před vesnicí už začaly pekelně bolet nohy i mě a těšila jsem se domů zcela nepokrytě. Jak taťka dojel s autem, nabrali jsme mamku a zajeli do Lomnice na marinovaná žebírka a točené pivo, což byla moc příjemná odměna. Převýšení jsme jenom při cestě dolů zdolali cca 1200 metrů - Stará Lesná je položená 780 m.n.m, Téryho chata 2015 m.n.m. (a to jsme na ni museli prvně vylézt). V mamčiných očích jsme byli za hrdiny největší! :)
čtvrtek, den 6. - Slovenský ráj
Ve čtvrtek mamka naznala, že lenošení bylo dost, stáhla si zvrknutý kotník obinadlem a že půjde s námi. Vysokohorské túry tedy odpadly, tak taťka naplánoval "adekvátní vycházku" Slovenským rájem, kde to je "víceméně" po rovince. Z Vysokých Tater jsme tam byli asi za 45 minut autem a u parkoviště se něco málo platilo jako vstupné.
Jde de facto o moc pěknou procházku kolem říčky Hornád, která do vápencového podloží vyhlodala zajímavé útvary. Místy je trasa zpestřená řetězy, žebříky, visutými mosty a "stupačkami", nicméně nepřišlo mi to nijak fyzicky ani psychicky náročné a vlastně jsem podobných aktivit čekala podstatně více, moc řetězů tam teda nebylo. Co mi vadilo, byl hmyz. Bzučela kolem nás hejna komárů a bodala a bodala... Navíc bylo dusno a po příjemném chladivém vánku v horách jsem měla teplotní šok.
stupačky a žebříky
Poté, co jsme společně došli k mostu, bylo v původním plánu, že se mamka s Mrňou otočí a půjdou nazpět a my si s taťkem dáme ještě výstup na Kláštorisko, kam vede cesta přímo korytem potoka a žebříků je tam o něco více. Mamka se ale hecla, že to zvládne taky. Kdyby bylo vody v potoce jen o trochu více, suchou nohou bychom neprošli. Skákali jsme jako laňky po mokrých kluzkých kamenech a popadaných kmenech stromů, které se v národním parku nechávají přirozeně shnít. Občas jsme minuli nějakou jeskyni nebo vodopád a celkově to bylo moc příjemné.
Osada Kláštorisko, která se nachází na kopci nad Hornádem, se skládá z turistické restaurace, chatek pro rekreanty a 700 let starého kláštera. Dali jsme si zmrzlinu a pivo s vysokohorkskou přirážkou, pováleli se po rozlehlé louce a jali se obdivovat ruiny rozsáhlého klášterního komplexu, ze kterého do dnešních dnů zachovaly jen zdi a kamení (ačkoliv zde zrovna probíhala rekonstrukce, takže dvě tři cely už byly zastřešené a vybavené dle původního vzoru; dokonce se tam dá i přespat). Prohlídka za pomoci dřevěných šipek provedla po všech částech včetně hřbitova, pivnice, rajské zahrady a stájí. Pěkné.
Kláštorisko
Dolů jsme sešli po normální cestě, po které občas prosvištělo nějaké to auto vezoucí proviant či turisty vracející se z hor, a výlet jsme zakončili v místní kolibě na pravých slovenských haluškách s brynzou (miluji ovčí sýr!).
pátek, den 7. - Popradské pleso
Z respektu k mamky zmodralé noze byla vybrána i na pátek trasa pohodovějšího charakteru. Autem jsme vyjeli ke Štrbskému plesu, odkud jsme se električkou svezli o celou jednu zastávku níž, čímž si taťka splnil svůj sen projet se tatranským vláčkem. Zde začínala cesta vedoucí k Popradskému plesu, zpočátku po asfaltce a polomem (a že tam rostlo jahod!) a s pohorami jsme si tam připadali jako exoti. Pražilo na nás sluníčko, bylo vedro a jen co se cesta stočila do lesa, žrali nás komáři.
Kousek před plesem jsme se s taťkem odpojili a byli se podívat na "symbolický cintorín", památné místo připomínající všechny padlé horaly, co v Tatrách umřeli od 2. světové války po dnešní dny. Hřbitov měl zvláštní atmosféru - a těch křížků tam! A každý rok jistě přibývají nové...
Popradské pleso bylo moc krásné. Dá se skoro celé obejít po břehu, lidé se tam cákali a hned naproti stála nějaká restaurace, kde bylo příjemné posezení. Když jsme šli omrknout jeden z rozcestníků, že příští rok zdoláme tu horu, co se nad námi tyčila, potkala jsem tam svého profesora občanky a TV, no velmi překvapivé setkání, především tedy pro něj, protože mě nezná jinak než namalovanou a na podpatcích. Chodit ještě na gympl, určitě bych stoupla v jeho očích! :)
Popradské pleso
Zpátky od plesa Popradskému k plesu Štrbskému vede po červené Tatranská magistrála, lesňačka s krásnými výhledy do krajiny, po které proudí dennodenně davy lidí, což nepřímo dokazoval i počet papírových kapesníčků pohozených po cestě, doprovázených všeříkajícím odérem.
Na Štrbském jsme před vyzvednutím otestovali místní hospodu, kde jsem si dala své první smažené restaurantové jídlo po x letech - vyprážaný encián s brusinkami. Mňam!
sobota, den 8. - zastavení na Slavkově
Sobota byla sice dnem návratovým, nicméně byla by škoda nikam se nepodívat. Po cestě jsme měli zámek Buchlovice, který oplývá krásnými zahradami (prý), trefili jsme se ale zrovna do víkendu, kdy v Buchlovicích probíhala nějaká masová kulturní akce, tudíž volba padla na zámek Slavkov, jenž je sice od Brna co by kamenem dohodil, ovšem nikdo z rodiny tam zatím ještě nebyl.
Slavkov je kouzelný a krásně opravený, evidentně těžící z přílivu zahraničních turistů, pasoucích po detailem slavné bitvy. Poněkud méně kouzelná byla nutnost přezout se do interiérů, takže jsme celou prohlídku tlápali (či spíše klouzali) v ošklivých a o 10 čísel větších papučích. Průvodkyně byla každopádně znalá a koukat na co bylo. Viděla jsem Napoleonův salonek i obrázarnu rodu Kouniců, dokonce i kapli sv. Kříže. Měla jsem velký zájem podívat se i do podzemí, což jsme ale už nestihli. Po francouzské zahradě, kde se hrál ve velkém petanque, jsme jenom prolétli, neb teplota dosahovala (nejen) na sluníčku závratných výšek a po týdnu v chladu hor to byl docela nezvyk.
Slavkov... moc hezké to tam je!
Dovolenou jsme zakončili v zámecké restauraci a následně živí a zdraví dojeli do Brna, kde na nás čekal parádně přetopený byt a Mrnětina křečice Bella :)
- první díl zde -
Fotky foceny porůznu, většina je ale od taťky.