Šumava 2014 - 2. část (na kole)

Pokračování z červencové rodinné dovolené na Šumavě. Tentokrát o něco více akční, cyklo-turisticky pojaté.

den 4. - výjezd k pramenům Vltavy
(Nové Hutě - Borová Lada - Knížecí Pláně - Kvilda - Nové Hutě)

V úterý se naštěstí vyčasilo, dokonce i sluníčko nás poctilo svými paprsky, a tak jsme konečně mohli vytáhnout naše kovové oře. První hodinku, kdy jsme sjížděli po asfaltce na Borovou Ladu, jsme se ovšem pěkně klepali zimou - teploměr ukazoval celých 11°C. Byl to ovšem krásný sjezd. Všude okolo se rozprostíraly zelené louky, pastviny a malé remízky, a my nikam nespěchali a hezky si jízdu užívali.

Z Borové Lady jsme to vzali do kopce směrem na Knížecí Pláně. Tato zaniklá osada má dost pochmurnou historii, podobně jako většina vesnic příhraničního pásma. Dříve zde stávala osada se 60 staveními a 700 německými obyvateli, které po válce všechny do jednoho vyhnali. Dílo zkázy dokonal komunismus, když zbytky vesnice nechali odstřelit, a to včetně místního kostela. Zbyly jen kamenné zídky ohraničující políčka, postupně zarostlé stromy a mlázím, kde se dneska popásají krávy z nedaleké farmy, a malý hostinec s dřevěnou věžičkou, kam jsme se na chvíli uchýlili. Na jedné z planin (od hájenky směrem k pramenům Vltavy) dosud stojí starý německý hřbitov s rozpadlými kamennými náhrobky a poblíž hřbitova je vidět i místo, kde byl dříve kostelík, dnes hromada sutě zarostlá vzrostlými stromy. Smutné místo.

  
posezení na Knížecích Pláních

Další cesta vedla opět do kopce a znovu do kopce, bylo to snad nekonečné. Na jednom z pařezů jsme si udělali obědovou pauzu a pak pokračovali dále až k cíli cesty - pramenům Vltavy. Ve skutečnosti je to jen taková roztomilá studánka napůl schovaná v kapradí, u které je srocené množství kolařů. Překvapilo mě, že na všech podobně významných místech jsou externí infokoutky NP Šumava a spousta informačních tabulí. Je to hezké.

pramen Vltavy

Od pramenů jsme dolů sjížděli přes Kvildu - původně jsme to chtěli vzít po žluté zkratkou přes kopec, ale odbočku jsme úspěšně minuli, a tak jsme po silnici dojeli až k Borové Ladě, odkud jsme to museli na Nové Hutě vyšlapat. Závěrečné stoupání jsem nicméně uvítala - po několikakilometrovém sjezdu jsem k řidítkům div nepřimrzla, tak jsem se aspoň trochu prohřála cestou nahoru.

Celkově jsme v úterý ujeli 40 km se slušným převýšením, což bylo na první cyklistický den právě tak akorát, abychom po návratu zapadli na chatu a lízali si rány.

den 5. - Boubínský prales

Ráno to vypadalo, že bude krásně, na nebi ani mráček a teplota přívětivá. Shodli jsme se na pěším výletě. Taťka si přál vidět Boubínský prales, tak jsme autem sjeli ke Kubově Huti, že odtud vyklušeme na rozhlednu, dáme kolečko přes prales a následně zamíříme zpátky k autu. Na plánu bylo cca 25 km.

Cesta k rozhledně, ačkoliv vedla místy do dosti příkrého kopce, byla moc pěkná. Les okolo je kouzelný a taťka našel prvního letošního hřiba. Na rozhledně už tak hezky nebylo. Výhled sice pěkný, ale na obzoru se začaly natahovat mraky, a ačkoliv ještě ráno radar hlásil, že má být celý den jasno, za chvilku mraky doputovaly i k nám. Jen jsme pojedli svačinku a spustili se po modré značce směrem k  Boubínskému jezírku, začalo pršet. Zpočátku drobně, nicméně intenzita se stále stupňovala, a tak jsme byli brzy donuceni vytáhnout pláštěnky.

  
Mrňo, máme pláštěnkovou selfie!

Cesta k jezírku vedla příjemným lesíkem, ani nám výlet déšť nekazil. Pochodovali jsme po pěšině podél plotu, který nás dělil od pralesa, zvědavě jsme přes plot nakukovali - no prales to byl pěkně deštný :) Jezírko mě překvapilo - je uměle vytvořené kvůli plavení dřeva, nicméně pohled na něj je i v dešti malebný a přímo u jezírka se dá posedět pod přístřeškem. Demokraticky se rozhodlo, že kvůli počasí původně plánované kolečko přes prales vynecháme (taťka totiž neměl pláštěnku a bunda začínala pomalu, ale jistě promokat). Čekali jsme, že budeme za hodinku doma, ale to jsme se pěkně přepočítali.

jezírko

Zbytek cesty - další 3 hodiny husího pochodu po zmoklé asfaltce, byl doslova a do písmene protivný. Mrňa zpočátku kňourala, pak už nekňourala a jen prohlásila, že si jako narozeninový dar přeje zůstat pohřbená mezi lopuchy (v den výletu zrovna slavila své patnáctiny). Mokré boty drhly, pršelo stále více a na samém závěru naší neverending cesty nastoupily místo asfaltky jako pěst velké kameny, zřejmě podklad pro budoucí silnici. Uklidňovala jsem se vidinou teplých palačinek v restauraci, kterou jsme ráno míjeli, nicméně když jsme k ní konečně došli, byla už celou půlhodinu zavřená. A samozřejmě, sotva jsme dorazili na parkoviště, pršet přestalo. Ugh.

 den 6. - výjezd na Horskou Kvildu
(Nové Hutě - Churáňov - Zhůří - Horská Kvilda - Modrava - Kvilda - Nové Hutě)

Ve čtvrtek bylo nádherně, dokonce jsme i bundy mohli sundat, aniž bychom zmrzli. Vytáhli jsme kola z garáže, že si vyjedeme na menší výlet. Tentokrát jsme nabrali opačný směr, než jakým jsme se ubírali při prvním cyklovýletu. Přes naše domovské Nové Hutě jsme vyjeli na Churáňov, kde se rozkládá menší lyžařský areál, kam se chtěl taťka podívat. Poblíž střediska se měly nacházet velké slatě, no ačkoliv jsme kopec, kde se měly slatě rozkládat, obroužili dosti pečlivě, ze slatí bohužel nic vidět nebylo, jen les, který je ohraničoval.

  
motivační cyklofoto a jedna přibližující, jak bylo krásně

Dalším cílem byla zaniklá osada Zhůří. Bohužel, osada zmizela do slova a do písmene - nezbylo z ní vůbec nic. Její existenci dokládala jen naučná tabule u cyklostezky. Čekala jsem aspoň nějakou občerstvovnu, smůla. Hlavním bodem výletu byla ovšem Horská Kvilda, jedna z nejvýše položených obcí u nás, ležící v tzv. mrazové kotlině - právě díky extrémním mrazům je Horská Kvilda známá, pravidelně zde totiž padají teplotní rekordy.

Já si ovšem myslím, že Horská Kvilda by měla být proslavená hlavně díky skvělé samoobslužné restauraci v hotelu Rankl. Taťka nás děsil, že přejezd ze Zhůří na Horskou Kvildu bude dlouhý a do kopce, no a byli jsme tam za 15 minut (a místo do kopce jeli jen z kopce :)), jak jsme se těšili, co dobrého si tu dáme k snědku. Restaurace má parádní venkovní posezení, sympatické ceny a hlavně, zvlášť na Šumavu, bohatý výběr minutkových jídel, měli dokonce i zeleninový salát a hlavně geniální lívanečky s povidli a domácí šlehačkou. Blahem jsem se rozplývala. 

A když jsme tak byli všichni spokojení a nacpaní, relaxující na lavičkách, podařilo se taťku přemluvit mamku se sestrou, abychom si prodloužili výlet o zajížďku na Modravu. Cesta byla sice stále do kopce, ale vesrkze příjemná - pozorovali jsme místní poníky a popásající se highlandské krávy, mamka se zasekla u jedné ze zrušených skláren, kde se desítky minut prohrabovala ve zbytcích natavenin, hlavně nám na cestu svítilo sluníčko a bylo to celé fajn.

  
kůň a relax v trávě

V kopci nad Modravou se mamka s Týnou zasekly v luční trávě, zatímco já s taťkem jsme sjeli dolů do vesnice doplnit vodu a projet si ji, když už jsme tady. Měli jsme na Modravu tip jako hezké výletní místo, no mně to přišlo jako normální horská vesnice, navíc řádně rozkopaná, frézovali zrovna silnici. 

Při cestě zpátky jsme se museli kus vracet po příjezdové stezce, ale nic hrozného, dál jsme sjeli do Kvildy, kde mamka obdivovala hezké dřevěnice, a z Kvildy jsme tentokrát objevili cestu, kudy jsme se chtěli vydat už v úterý. Vedla přes kopec a lesem, kde nás žrali komáři, část ležela přímo na rašeliništi, rostly tam hříbky, které se daly hledat přímo z cesty a všechno bylo úžasně zelené. Dolů jsme svištěli přes kořeny  a kameny, výmoly nevýmoly, a bylo to přímo parádní. Vynořili jsme se na louce za Novými Hutěmi a dolů to zkrosili až přímo k naší chatě. Nakonec se tedy "malý" výlet protáhl opět na 40 km, navíc mnohem zajímavějším a hornatějším terénem než minule, takže nám dal výjezd všem pěkně zabrat.

den 7. - Poledník

Na rozhlednu Poledník jsem vyrazili pěšky, kvůli otlačeným pozadím po čvrtečním výjezdu. Na Poledník vedou dvě cesty - jedna pěkná asfaltka, vhodná i pro cyklisty, druhá vede lesem s trochu náročnějším terénem. Autem jsme sjeli do Prášil a rozhodli se pro tu druhou, náročnější trasu. V plánu bylo řádově 20 km.

Z Prášil jsme došli na Frantův most, odkud jsou malebné výhledy na protékající potok a kde měla stezka "hore kopcem" začínat. Zde jsme ovšem zjistili, že pěšina, kudy jsme chtěli jít, je už půl roku kvůli ochraně pařícího se tetřeva hlušce uzavřená. V Prášilech samozřejmě jakékoliv upozornění na uzavřenou cestu chybělo, takže jsme měli dvě možnosti - vrátit se několik km zpět do Prášil a dojít na Poledník po asfaltce, nebo to risknout a jít uzavřenou pěšinou. Demokraticky byla zvolena druhá varianta. Cesta vedla pořádně do kopce, slunko nás grilovalo zaživa a my se co chvíli chladili v protékajícím potůčku s ručně vydlabávanými žleby. Lesy kolem byly smutné, ohlodané kůrovcem natolik, že z nic skoro nic nezbylo. A tetřevy jsme neviděli ani neslyšeli, stejně jako správu národního parku - naštěstí :)  

Cíl naší cesty, Poledník, je dost netradiční rozhledna. Jde o bývalý vojenský objekt pro střežení pohraničního pásma, který dnes funguje jako malé infocentrum Šumavy s aktivitami pro děti i dospělé a muzeem, přibližujícím život na Poledníku v době ostnatých drátů. Kdo chcete nahoru, připravte se na žebříky a prolézání kovovými poklopy, ale je odsud moc pěkný výhled, zvlášť, když taťkovi ukradnete dalekohled :)

  
Poledník

Pod rozhlednou se nachází malé posezení s obchůdkem, kde jsme dali pivo a oběd, a fotopoint, který vám udělá zdarma snímek na památku. Dolů do Prášil jsme šli opačnou cestou, podél které se nachází Prášilské jezero, celkem rozsáhlé ledovcové jezero, které vypadá spíše jako pleso někde v Alpách. Byli jsme u něj téměř sami a jedinými obyvateli byla skupinka kachen s malými káčaty, kterým jsme házeli zbytky rohlíků od svačiny. Cestou zpátky nás čekaly trsy nedotčených borůvek, tak jsme se i příjemně nacpali.

  
Prášilské jezírko

Cesta dolů byla sice delší než nahoru, ale díky ukázkovému počasí velmi příjemná, a k autu jsme dorazili cca po 6 hodinách výletu. 

den 8. - odjezd

Následující odjezdový den jsme to vzali přes Hlubokou, kterou jsem měla možnost vidět už 3 roky zpátky cestou z Varvažova. Stihli jsme projít hlavní prohlídkovou trasu, Alšovu jihočeskou galerii v jízdárně (o výstavě jsem psala zde) a vylézt si na věžičku, odkud je krásný pohled na zámek i přiléhající park. Hluboká je opravdu nádherný, megalomanský zámek, takže až budete mít cestu okolo, určitě neváhejte, prohlídka stojí za to. A v zámecké pekárně pečou skvělé dobroty! Dále už nás čekala jen dlouhá cesta do Brna.

A co vy? Jak jste si užívali léta?

  
Hluboká