Po loňské dovolené na Roháčích letos padla volba na Vysoké Tatry. Protože na Slovensku je hezky!
sobota, den 1. - Stará Lesná
Z cesty si pamatuji velmi málo - když jsem dočetla časopis koupený speciálně pro tuto příležitost, na zbytek cesty jsem usnula, a soudě dle playlistu MP3, prospala jsem minimálně tři hodiny. Když jsme odjížděli z Brna, panovala tropická vedra, oproti tomu na horách bylo velmi příjemně, teplota se zde držela celý týden mezi 20-25 °C. Kopce vypadaly už z dálky velmi majestátně.
Ubytovaní jsme byli ve Staré Lesné v luxusní vile s atypickým půdorysem připomínajícím zahradní altán, která byla postavená uprostřed velké zahrady s různě rozesetými stromy a keříky, s houpací sítí a jinými druhy příjemného posezení. Dostali jsme apartmán se dvěma pokoji, kuchyní a velkou koupelnou - no bylo to rozhodně větší než celý Bremošův byt. Hned první večer jsem zalitovala, že jsem si nevzala pěnu do vany, mohla jsem si dělat romantické koupele s výhledem přímo na Lomnický Štít, druhou nejvyšší horu Slovenska. Ve vedlejším apartmánů bydlela skupinka starších pánů z Německa a v horním patře vily byly dvě litevské rodiny s poněkud hlučnými ratolestmi, které pravidelně dupaly a třískaly dveřmi do jedné do noci.
vila Elena
Stará Lesná je obyčejná slovenská vesnice, hned poblíž Tatranské Lomnice; v Lomnici se nachází plno drahých hotelů a penzionátů. Restaurací bylo v Lesné podstatně méně než loni na Roháčích (a úroveň nic moc). Co mě zarazilo, byla asimilace místních Romů. Bydleli v rozpadlých barabiznách s děravou střechou hned vedle přepychových domů s udržovanými zahradami, různě roztroušení po celé dědině.
Po vesnici jsme se byli projít hned první den. Na komíně jedné z hospod sídlili čápi s mláďaty, co se zrovna učila létat, a nahoře nad vesnicí projížděla Tatranská električka, jednokolejka spojující všechny větší vesnice Vysokých Tater. Hory jsou hodně vykácené, před 10 lety tam zuřil orkán, který přelámal úplné pásy stromů, kde teď vznikly louky plné vysokých travin, jahod a náhodně rozesetých malých smrčků.
neděle, den 2. - výstup na Solisko
Vstávali jsme brzo ráno a autem dojeli na Štrbské pleso. Odtud měla vést krátká "rozehřívací" procházka, kterou taťka za časů svého mládí údajně proběhl za hodinu a půl. Z procházky se ale záhadně stala túra na 8 hodin s převýšením cca 1000 metrů. Jak já jsem byla vděčná za soustředění týden zpět, kde jsem se pořádně rozhýbala a nabrala svalovou hmotu!
Od hotelu FIS, u kterého jsme si dali vařenou kukuřici a trdelník, jsme se vydali po žluté značce směrem na vodopád Skok. Cílem bylo obejít horu Solisko zleva a cestou obdivovat krásná nazelenalá plesa. Výlet začínal velmi příjemně lesní pěšinou plnou rodin s dětmi, ale jakmile jsme minuli vodopády, terén se začal povážlivě zvedat a davy citelně prořídly. Nahoru od Skoku jsme pak už jen skákali po rozházených balvanech, stále nahoru a nahoru; porost zůstal kdesi v dálce za námi. K vidění byl kromě několika kouzelných ledovcových jezer i vrak letadla, které tu před 30 lety havarovalo. Svačili jsme čokoládu, obědvali čokoládu a opětovně svačili čokoládu.
bezejmenná plesa pod Soliskem
Výstup mi přišel nekonečný, neb taťka co 15 minut sliboval, že už jsme téměř nahoře (a nebyli). Průchod mezi horami, ke kterému jsme směřovali, takřka nebyl vidět. Kousek pod průrvou byly pověšené řetězy. Ve stínu hory bylo pořádně chladno a fučel tu ledový vítr, občas bylo vidět v dálce nějaké sněhové pole. Ale ten pocit, když se člověk vydrápal nahoru a vykoukl úzkou štěrbinou - a pod ním se rozprostíralo sluncem ozářené pleso kdesi dole, byl úžasný. Ze tmy a zimy jsme vylezli na sluníčko a do pěkného horka.
Cesta dolů byla ještě více nekonečná než cesta nahoru, vedla po nepříliš stabilních kamenech, které se občas pod nohami převrátily, jednou jsme dokonce úplně ztratili cestu, jak mezi kameny nebyla stezka vidět. Blahořečila jsem svému novému pohodlnému batohu, který se dobře osvědčil už na jarním Raxalpenu, vysokým pohorkých a především ortézám na kolena. Když jsme se konečně napojili na rozumnou pěšinu, čekaly nás další dvě hodiny poklusu zprvu počínajícím porostem a poté lesem.
reklama na Vaude
Vyšli jsme zpátky u Štrbského plesa, kolem kterého vedla příjemná promenáda ve stínu stromů. Líbily se mi i luxusní horské hotely a byl tu moc hezký výhled na hory. Když jsme dojeli zpátky do Staré Lesné, dali jsme si v první hospodě jídlo - tradiční bryndzové slovenské pirohy, snědla bych ale cokoliv, jaký jsem měla hlad :) Večer jsem se uvelebila na lavici v kuchyni s Dekameronem, popíjela jeden hrnek čaje za druhým a šla spát podezřele brzo.
pondělí, den 3. - Tatranská Lomnica
Vstávali jsme pozdě, protože nárazová fyzická aktivita předchozí den zdecimovala většinu naší výpravy. Bolely nás nohy. A kolena. A taky milion dalších částí těla.
Demokraticky bylo rozhodnuto, že si dáme sanitárku a vydáme se jen na vycházku do Tatranské Lomnice. Pěšky jsme vyšli k električce a odtud se vydali lesní pěšinou podél silnice až do sousední vesnice. Obdivovali jsme místní hotely ve stylu klasických horských srubů, s ozdobnými prvky a balkony vedoucími přímo na Lomnický Štít, kam jsme si chtěli vyjet lanovkou (pěšky je hora nepřístupná). Nefungoval jim ale rezervační systém, na pondělí už byly lístky vykoupené a kupovat je na další den, když jakákoliv změna počasí by znamenala propadnutí lístků bez náhrady, byl nesmysl. A tak jsme si na nejdražší lanovce v Evropě nevyjeli.
Protože akorát odbilo poledne, poobědvali jsme na zahrádce restaurace Humno a poté pokračovali ve vycházce. Přímo na zahradě jednoho z hotelů se popásal jelen. Opravdický. Majestátní. S obrovským parožím. A ani ne pět metrů před námi!
Pak přišla slečna z hotelu, asi někdo z místních, a začala ho krmit piškoty přímo z ruky. Turisti fotili jako o život a já mám i moc pěkné video, které sem ale nejde vložit, neb bych si prvně musela založit účet na YouTube.
jelen Tomášek
V Tatranské Lomnici bylo i soukromé muzeum zimních sportů, které se mi ohromně líbilo. Viděla jsem slavné lyže sudovky, na kterých se učil jezdit dědeček, překvapilo mě využití lyží armádou během 2. světové války, taky původní délka lyží, která sahala až ke třem metrům; byly tam různé druhy sněžnic, dokonce i historický vývoj bruslení a ježdění na závodních bobech, které musely vyžadovat pořádnou dávku odvahy, protože bych na ně dobrovolně nesedla ani za pytek veverek, jak se tvářily hrozivě.
Až pojedeme do Tater příště, vezmeme majiteli nějaké lyže z dědečkovy půdy, má tam dost zajímavé exponáty :)
Když jsme objevili místní supermarket, před nemístními parádně ukrytý, nakoupila jsem si plno slovenských čajů do mé čajové sbírky, zmrzlinu a nějaké jídlo na další den. Po návratu do Staré Lesné jsem se plácla do houpací sítě a celý večer střídavě drhala náramky a četla Dekameron a další díl Merde!; vydržela bych takto relaxovat celé věky. K večeři mamka uvařila špagety, zapili jsme je místním pitivem Demänovkou a já se začala těšit na další vysokohorskou turistiku, naplánovanou na další dny.
úterý, den 4. - Skalnaté pleso
Z Tatranské Lomnice vede lanovek několik, nejen ta na Lomnický Štít. My se vydali vedlejší kabinkou na Skalnaté pleso (a málem jsme vystoupili na mezistanici, pověřenec nás musel zahánět nazpátek). U plesa byl přestup na další lanovku, tentokrát malou dvousedačku, kterou nám doporučil pan domácí, že je z vrcholku vidět skoro to stejné jako z Lomnického Štítu. Z lanovky jsme pozorovali několik kamzíků, jednoho baculatého sviště a několik tmavých teček těsně pod Lomničákem, ze kterých se vyklubala skupina horolezců, jak jsme zjistili po použití dalekohledu.
výhledy...
Nahoře hrozně foukalo a byla dost zima, kolem 7 °C (na Lomničáku hlásili dokonce jen 4°C - a my všichni měli kraťasy). Polezli jsme po kamenech, snědli vrcholovou čokoládu, nafotili kouzelná panoramata a kochali se výhledem na Tériho chatu kdesi hluboko pod námi. Mrňa přišla s hláškou dne: "Kašlu na krásu a nasazuji kapucu". Ale sluneční brýle si stejně nesundala.
to za námi je Lomničák
Plán dne byl takový, že sjedeme zpátky sedačkou na Skalnaté pleso, mimochodem moc hezké to místo, odkud vedla žlutá značka, a že dojdeme pěšky do Starého Smokovce, případně i vystoupáme na Tériho chatu, když budeme mít energii. Při přechodu od jedné lanovky ke druhé si ale mamka vyvrkla kotník, který okamžitě natekl do dvojnásobné velikosti, tudíž se další část výletu stala nereálnou. Mamka měla štěstí, že si pro bolavou nohu vybrala tak příhodné místo - zaplatili jsme dalších 30 euro za lanovku ze Skalnatého plesa do Tatranské Lomnice a odvezli invalidu zpátky na apartmán.
A tak jsem si ten den aspoň koupila další dvě krabičky čajů, dokončila jeden náramky a začala druhý, koukla se s Mrňou na film a opražili jsme šunku s bramborami k večeři, abychom nemuseli mamku táhnout do hospody.
- pokračování zde -
Fotky foceny porůznu celou rodinou, většina je ale od taťky.