Lehké rozpitvání klasického díla jednoho z největších spisovatelů období romantismu.
název: Bídníci 
autor: Victor Hugo
originální název: Les Misérables
překlad: Zdeňka Pavlousková
nakladatelství: Odeon
rok vydání: 1975 a 1984
.
.
Bídnici, též Ubožáci, je 2. dílný historický román z prostředí Paříže z přelomu 18. a 19. století. Má přes 1600 stránek a je rozdělen na dva díly, které se dále dělí do kapitol. Hugo knihu napsal v roce 1862, už v té době byla velmi úspěšná, protože krom propracovaného děje zároveň reflektovala aktuální dění.
z nějakého pochybného důvodu byly naskenovány jen oba 2. díly :)
zdroj obrázku výše
děj 1. dílu
Píše se rok 1815 a Jean Valjean, který si s sebou nese "nálepku" bývalého zločince a trestance, ačkoliv je v duši hodný čistý člověk, je propuštěn z galejí. O pár let později bychom ho nepoznali - vydává se za pana Madeleina, je starostou v Montreuil a lidé ho považují za čestného, bezúhonného občana.
Zde se Valjean setkává s Fantinou, nemocnou a zoufalou ženou, která se, aby uživila dcerku, stává prostitutkou. Fantina umírá a Valjean si bere na starost dcerušku Cosettu, kterou doslova vyrve z rukou hospodských Thénardiérových – ti se o ni mají starat, ale místo toho ji jen zneužívají pro práci. Valjeanovi tou dobou ovšem jde po krku policejní inspektor Javert, který ví o převleku Valjeana za starostu, chce ho chytit a znovu odsoudit. Vajean proto i s malou Cosettou utíká do Paříže, kde najde úkryt v dívčím klášteře. Tady je také Cosetta vychována. Valjean dívčinu zbožňuje a občas se jako otec a dcera procházejí po Lucemburské zahradě. Zde se do dívky, teď již dospívající slečny, zamiluje chudý student Marius Pontmercy.
ukázka z 1. dílu
Nazítří při úsvitu stál Jean Valjean ještě u Cosettiny postele. Čekal nepohnutě a díval se, jak se holčička probouzí. Cosi nového se mu vkrádalo do duše. Jean Valjean nikdy nemiloval. Od svých pětadvaceti byl na světě sám. Nikdy nebyl otcem, milencem, manželem, přítelem. V káznici byl zlý, zachmuřený, zdrženlivý, nevědomý a plachý. Srdce toho starého trestance bylo plné panenské cudnosti. (...)
Když spatřil Cosettu, kdy ji vzal, odnesl a vysvobodil, cítil ve svém nitru hluboký převrat. Všechna utajená touha po lásce a vroucnosti se v něm náhle probudila a upjala k dítěti.
děj 2. dílu
Jean Valjean se spolu s Cosettou přestěhuje a tím Marius přichází o kontakt s dívkou. Když ale Thénardiérovi, co se též pod jiným jménem přestěhovali do Paříže, chtějí Valjeana okrást a Mariovi se v činu podaří zabránit, přes Cosettinu nevlastní sestru Eponinu získává novou adresu dívky. Dva mladí zamilovaná lidé se vídají po večerech do doby, než v Paříži vypuknou nepokoje.
Jean Valjean má v plánu odjet do Londýna, znovu se stěhují a Marius je opět bez Cosetty. Ze žalu odchází zemřít na barikádu. Valjean se poté, co se dozví o Cosettině lásce, rozhoduje o totéž. Podaří se mu ale Maria zachránit a pronést pařížským podzemím až k jeho dědovi, kde se Marius uzdraví. Děd mu dá svolení vzít si Cosettu a oba by žili šťastní, nebýt Valjeanovy minulosti. Ten se totiž Mariovi po smrti přizná a Marius jím začne opovrhovat. Příliš pozdě zjistí, kdo byl jeho zachránce z barikády – když ano, je už pozdě, Valjean steskem po Cosettě umírá.
ukázka z 2. dílu
Ponenáhlu se rozpovídali. Po mlčení, které překypuje citem, následovala sdílnost. Nad hlavami se jim klenula jasná a nádherná noc. Obě bytosti, čisté jako andělé, si pověděly všechno, své sny, svá opojení, svá zanícení, své myšlenky, své pochybování, pověděly si všechno o tom, jak se na dálku zbožňovaly. (...) Vyprávěly si s cudnou vírou v iluze všechno, co jim láska, mládí a zbytek dětství, který jim zůstal, vkládaly do duší. Ta dvě srdce se přelila jeden do druhého, takže si za hodinu vyměnily duše. Pronikli se, okouzlili se a navzájem byli oslněni.
Když skončili, když si všechno řekli, položila Cosetta Mariovi hlavu na rameno a zeptala se:
"Jak se jmenujete?"
"Marius," řekl. "A vy?"
"Jmenuji se Cosetta."
kompozice, souvislosti, autor
Román je psaný v er-formě, hlavní dějová linie sice je chronologická, ovšem ve formě jednotlivých kapitol zde Hugo zasadil své myšlenky, úvahy a postoje na aktuální témata, často úplně mimo hlavní děj. Typickým znakem jsou též velmi rozsáhlé popisy (kláštera, kde byla vychovaná Cosetta, pařížského podzemí etc.).
Po jazykové stránce je román napsán až na některé přímé řeči spisovně, jen se zde místy vyskytuje hodně cizích jmen a výrazů nepřeložených z původní francouzštiny. Rozhovory trestanců ale občas používají výrazů z argotu. Autor přirozeně střídá jednoduché věty i dlouhá souvětí.
Hugo se řadí do období vrcholného romantismu, spolu s např. Georgem Gordonem Byronem a Walterem Scottem za literaturu anglickou, další je např. Alexandre Dumas, Alexand Sergejevič Puškin, v Česku třeba Jaromír Erben nebo Božena Němcová.
Mezi další knihy autora se řadí z románů např. Chrám Matky Boží v Paříži nebo Muž, který se směje. Též psal poezii, eseje a dokonce i divadelní hry.
filmová a jiná zpracování
Bídníci byli osmkrát zfilmováni, z toho poprvé již v roce 1934 a poslední adaptace (seriál) pochází z roku 2000 s Gérardem Depardieuem. Oblíbená je i verze z roku 1958, kde hraje Valjeana Jean Gabin, o režii se postaral Jean Paul Le Chanois.
Bídníci se dostali do podvědomí i jako muzikál, světovou premiéru měl 1980 v Paříži a nyní se úspěšně hraje v divadlech po celém světě, mj. i v našem Městském divadle v Brně (moc doporučuji, link na článek). Muzikál se uvádí v 21 jazycích.
zdroj
moje subjektivní dojmy z knihy :)
Co jsem Hugovi nedokázala odpustit, ačkoliv jsem si vědomá, že se jedná o jeden z typických znaků romantismu, jsou ty neuvěřitelně zdlouhavé popisy na několik desítek stránek, občas i kapitol (např. průběh bitvy u Waterloo), které souvisí s hlavním dějem naprosto minimálně, ne-li vůbec. Na druhou stranu, autor tím dává najevo svoji neuvěřitelnou vzdělanost snad ve všech oborech, od historie až po znalost francouzského argotu.
Děj je kouzelný, propracovaný a kapitoly se četly jedna radost. Ovšem díky vsuvkám jsem se několikrát "zasekla" a dílo jsem tak četla na etapy skoro rok, stydím stydím.
Zajímavý je duševní vývoj postav (Javert, který na konci spáchá sebevraždu, protože se dostane do konfliktu zákon, který celý život neúprosně dodržoval, a jeho vlastní přesvědčení, co je správné) a jejich vnitřní konstrasty - opovrhovaný Jean Valjean, přitom dobrý člověk, a jiné.
Mňach, nad Hugem skláním hlavu, ovšem počítám, že si teď dám na nějakou dobu s klasickými díly tohoto typu pokoj :) Referát jsem zpracovávala do literatury a až na odstavec o filmovém zpracování, přetransformovaný z wikipedie, je zcela původní a můj :)