O prvních dnech našeho velkého skotského výletu.
hrad Dunnottar
30.5.2012
den 3., Stonehaven a Dunnottar Castle
Naše první probuzení v Aberdeenu. Posnídali jsme cornflakes a skvělou skotskou zmrzlinu. Mimochodem, mají tu geniální mléko, co chutná lehce po karamelu a je mnohem chutnější než to naše. Na výlet jsme vyráželi jsme docela pozdě a málem nám ujel autobus, jaksi jsme přecenili naše orientační smysly, že najdeme autobusové nádraží bez bloudění. Bloudili jsme, dokonce i dobíhali :)
Cesta z Aberdeenu do Stonehavenu, malého kamenného městečka na pobřeží Severního moře, trvala asi hodinku místním autobusem, co vymetal všechny dědiny po cestě. Začala jsem si zvykat, že autobusy opravdu nehlásí žádné zastávky a navíc je v jízdním řádu, co jsme měli s sebou, naznačená asi jen třetina z toho, kde všude může autobus zastavit. Tentokrát jsme ovšem mířili na konečnou, tak mi to ani nevadilo. Mimochodem, u vlaků to v Británii funguje opačně, tam zas hlásí pořád a všechno, ale to předbíhám. A řidiči tu za jízdy vesele vykecávají s cestujícími.
Zpátky k výletu. Stonehaven. Mělo by se to tam jmenovat Stoneheaven, kamenné nebe, bylo by to výstižné. Městečko je opravdu kouzelné, z ničeho nic se nořující do krajiny zelených útesů na pobřeží, se svými kostely, starými domky a přístavem plným barevných loděk, s hradem v dáli.
lodičky
Vzhledem k tomu, že místní pěšinka směrem na hrad byla uzavřená, museli jsme po silnici. Po většinu cesty jsme měli před sebou krom hradu i památník obětem světových válek, co stál na dohled od něj. Z dálky vypadal jako malý kamenný altánek na vrcholku jednoho z útesů, ze kterého šlo přehlédnout celé městečko pod ním. Cesta k němu ovšem byla zapeklitá - všude ve Skotsku jsou pastviny plné krav a ovcí, obvykle dobře ohraničené pomocí ostnatých drátů či nabitých ohradníků. Památník stál přímo uprostřed jedné z takových pastvin. A protože byla prázdná a mi se nechtělo ji celou obcházet, přeskákali jsme ohradníky, následně se dalších 15 minut bořili do děr po divokých králících, až jsme se dostali na první z cílů.
Nahoře foukalo a byla děsivá zima. Čokoláda a navlhlé, nicméně ještě teplé toasty s cheddarem, místním sýrem, se hodily. A ten výhled na Stonehaven a okolní útesy rozhodně stál za to!
pomník a pohled z něj - maličký Dunnottar v dáli
Dál jsme putovali po pěšině, co vedla kolem moře směrem na hrad Dunnottar. Ten, stejně jako altánek, leží na velkém útesu, pokrytém zelenou trávou a žlutými keři, co je celý podvrtaný králičími norami. Divocí králíci na vás vyskakují, kulí oči a vypadají roztomile, ovšem především značně znesnadňují přístup, protože se člověk co chvilka propadne do některé z tisíců nor. Okolo jsou pláže a spousty krákorajících racků. Slyšíte tříštící se vlny a připadáte si jako v pohádce.
Vstup na hrad se platí (ve Skotsku se naplatí snad jen muzea). Dospělí 5£, děti 2£. Šla jsem proto, jakožto Bremova mladší sestřička, za dětské. Dunnottar je vlastně obrovská zřícenina, využívaná po víc než 10 století, známá především proto, že ji kdysi vlastnil jakýsi Earl, co tu schoval skotské korunovační klenoty. Tisíce různých místnůstek, věží a popadaných zdí. Hladomorna, kde věznili whigy. Velká studna osázená kytkami. Zrestaurovaná místnost s dubovým stolem a kazetovým stropem. Sluneční hodiny uprostřed jednoho z bývalých pokojů. Stáje... Prolezli jsme všechno a byla jsem unešená.
Konec prohlídky. Je odliv, tak se jdeme podívat dolů na pláže, kde vznikly na tmavých skaliscích malá přílivová jezírka. A toho života v nich! Spousta mušlí, řas, červené sasanky, občas krabi, rybky a dokonce i jedna fialková medúza. Sbíráme mušličky, je jich tu tolik, že je stačí jen nabírat hrstmi. Baví nás poskakovat po útesech, byť řasy docela kloužou. Snažím se nenamočit si své jediné pořádné tenisky. Líbí se mi tu.
překvapení na pobřeží - medúza a svačinka pro racky, narozeninový dort, co jej odkudsi přitáhli
Po cestě nazpátek už není taková zima jako dopoledne. Chci se stavit do nejstaršího domku v Stonehavenu na krabí polévku, ale mají zavřeno. Procházíme městečkem a hledáme odjezdy autobusů. Najednou na mě září cedule "deep fried Mars bar" (smažená Mars tyčinka) a vzpomínám na Katky slova, že je to místní specialita, kterou prostě musíme ochutnat. Zašli jsme tedy na Marsku osmaženou v těstíčku. Chutnala divně. Asi jako rozteklý karamel s připečenou čokoládou, ke které zakusujete strouhanku z řízku. Skotové mají zvláštní vkus na jídlo.
Každopádně autobus, kterým jsme jeli nazpátek, byl v Aberdeenu za třetinu cesty, než co jsme jeli tam. Měli jsme tedy čas projít si ještě trochu Aberdeen, resp. Bremoš zatoužil po návštěvě Burger Kingu. Omylem jsme se ale zatoulali k přístavu a nemohli se z něj vymotat. Všude ošklivé šedé doky, plné továren na zpracování ryb, co děsivě smrděly už na dálku, a co teprve před nimi. Žula, žula, ryby. A nálety racků. Když jsme tedy konečně objevili Burger King, byla jsem ráda, že můžu zalézt do tepla a jen sedět a koukat do blba.
Vraceli jsme se za tmy - a to se tady stmívá mnohem později, než u nás. Nachystala jsem si kus-kus a Katka nám donesla muffiny z kavárny, kde pracuje. Byla jsem děsivě utahaná. Království za postel!
31.5.2012
den 4. - Edinburgh
Co by to bylo za Skotsko, nevidět Edinburgh. Sice jsem původně myslela, že budem mít výlet vícedenní, protože Edinburgh je od Aberdeenu pěkný kus cesty, nicméně Katka nám sehnala docela dobré spojení přes Megabus, tak jsme to stihli za jeden den. Budíček v 5:50 byl po předchozím večeru ďábelský.
Cestu na autobusové nádraží jsme našli tentoktát bez problému. Nastřídačku jsme spali prvně jeden, pak druhý, v Dundee byl přestup. Edinburgh je krásný už zdálky - příjezd po obrovském mostě, odkud je vidět na druhý obrovský most. K radosti všech turistů!
Cestou začalo pomalu poprchávat, až se rozpršelo úplně. Lilo, lilo a lilo. Během pěti minut boty mokré, vlastně skoro všecko, protože deštník toho moc nezachránil. Navíc jsme byli lehce ztracení, jelikož jsme se z nádraží vynořili jinde, než bylo v plánu. Dobloudili jsme na Princess street, nakoupili pohledy a pak jsem náhodou objevila obchodůk s Lush kosmetikou, a tak jsem nadšeně zapadla do něj. Těch vůní! Chci tam pracovat. Ale prvně chci vyhrát v loterii a skoupit celý krámek! Kreditka asi nadšením při odchodu zrovna neplesala, ale já byla maximálně spokojená (masážítka, mýdla, balzámky...) a ještě jsem dostala za nákup pěnu do koupele jako dáreček :)
Z Princess street vedla ulička na Royal Mile, dle D. Defoa nejhezčí ulici světa. No, nevím. Všude akorát plno stánků se šméčkoidními suvenýry "vivat Scotland", co je prodávají Arabové a další místní komunity. Royal Mile se skládá ze tří ulic a vede od edinburghského hradu až k novému skotskému parlamentu. Šli jsme se tedy podívat na hrad.
Royal Mile a Edinburgh Castle
Edinburgh Castle nevypadá vůbec zle, celý z černých kamenů a plný turistů s deštníky, na kterých je namalovaný britská vlajka (prodávají je tu na každém rohu). Jediné, co jsem nepobrala, byla velká konstrukce pseudostadionu přímo při vstupu do hradu, skládající se z kovových trubek a modrých sedátek. Ač bez vstupenek, dokonce jsme se i dostali kousek dovnitř a já se mohla vyfotit u červené londýnské telefonní budky :)
boudo budko, ladíme!
Jinak jsme ale na prohlídku hradu nešli. Na co jsme se ovšem těšili moc, bylo skotské národní muzeum, strávili jsme tam snad půl dne. Jedná se o několik propojených budov, kde je vystaveno snad všechno - od historické části, která pojednává o vzniku Země, prvním osídlení Británie, postavení Skotů i nejnovějších dějiných, ale mimo jiné jsou tu i další, tématické výstavy - věda a vynálezy, pohledy na Edinburgh v průběhu věků, užité umění, přírodní národy a hlavně ohromná natural sekce s různými kostřičkami dinosaurů a vycpanými zvířaty. Vstup gratis. A vše je udělané interaktivním a dokonale promyšleným způsobem, spousty různých chodbiček a zákoutí s dalšími a dalšími exponáty, takže člověk chodí hodiny a přitom pořád se stejným nadšením. Přímo vevnitř je i restaurace, kavárna a několik různých občerstvovacích posezení. I děcka tu musejí být nadšená - různé hry, doplňovačky, otázky a zajímavosti k exponátům... Každý si tu najde to své. My teda nadšení byli moc! (Nehledě na fakt, že nám za tu dobu uschlo zmáchané oblečení).
National Museum of Scotland
Po prohlídce muzea jsme se prošli po Royal Mile dolů ke skotskému parlamentu. A cestou jsme se stavili na domácí marcipán, mhh! Starý skotský parlament fungoval do začátku 18. století, pak byla dlouhá pauza a teprve před necelými 15 lety vznikl nový skotský parlament v moderní kamenné budově na samém konci Royal Mile. Zajímavá atypická stavba, od které jde vidět na zeleně porostlé útesy, ze kterých musí být ohromný výhled na celé město. Vedla tam malá pěšinka a já jsem strašně toužila si po ní vyběhnout až na vrcholek, nicméně vzhledem k mlze, neustávajícímu dešti a hlavně krátícímu se času jsem musela výšlap odložit na neurčito. Chjo.
Scottish Parliament
Co doporučovali v průvodci krom hradu a tisíců muzeí byl ještě Calton Hill, kopeček uprostřed Edinburghu, kde je plno klasicistních monumentů a staveb z 18.-19. století. Slibovali krásný výhled na moře a mosty, přes mlhu toho sice moc vidět nebylo, ale i tak se mi Calton líbil. Až na ta jezírka v teniskách, vydávající čvachtavé zvuky při každém došlapu.
Calton Hill
Když jsme sešli dolů, bylo skoro 7 večer - nejvyšší čas vydat se na autobus. Decentně jsme se ztratili a ani mapa nepomohla, v okamžiku, když jsme se vydali na přesně opačnou stranu, než jsme měli (kdo navigoval rozvádět nebudeme). Paradoxně ale moje absence orientačního smyslu způsobila objevení jistého obchůdku, plného čajů. Stála jsem vevnitř, házela krabičky jednu za druhou do košíku a slintala, že nemůžu dovést domů všecko. Ceny vyšší, ovšem výběr obrovský. Abych totiž svou závislost uvedla na pravou míru, ve zdejších supermarketech neprodávají nic jiného než Twinings, co mají stejně tak i v ČR. Zato sehnat cokoliv jiného, to je kumšt. A teď se zadařilo, jo! (Po návratu do ČR jsem většinu čajů rozprodala a udělala tak radost krom sebe i dalším sběratelům - co více si přát?)
Na autobusovém nádraží jsem si koupila lattéčko na zahřátí a jelikož břicho po celodenním půstu pěkně skučelo, snědla jsem buchtu slisovanou dvěma dny nošení v Bremově baťůžku. Netušili jsme, čím máme vlastně jet, byť byly lístky zarezervované přes internet den předem - nic přímého do Aberdeenu prostě nejelo. Naštěstí tu mají milý personál, co nám vysvětlil všechny přestupy. Bus jel do Perthu a byla v něm zima. V Perthu nás vyhodili na přestup - ten ovšem jel pouze do Dundee. A že prý máme čekat, hodinku či dvě. Ale měli jsme štěstí a nabral nás autobusák, co původně mířil jinam, ale měl prázdno. Do Aberdeenu jsme dojeli i tak až kolem jedenácté v noci. Nicméně výlet to byl skvělý, byť propršený - jenže ono to ke Skotsku prostě patří :)
Byla jsem sice spokojená (především s čajíky, voňavým Lushem a ukradenou mikinou od Bremy), ovšem pěkně vyhladovělá, ospalá a děsivě zmrzlá. Horká vana plus domácí polívka a sýrové tortelliny od Katky mě doslova zachránily. A pak jsem odpadla...