Cestou necestou po Skotské vysočině. Strašně jsem toužila vylézt na Ben Nevis, což mi sice nevyšlo, nicméně i tak jsme toho viděli z legendami opředených Highlands dost.
Morrone Hill, 859 m.n.m.
1.6.2012
den 5. - Banchory
Návštěva Edinburghu den předtím byla docela náročná, a tak jsme si ráno pospali, v jedenáct posnídali hromadu ovesné kaše, cornflaků a muffinů a autobusem se vydali na první zajížďku do Skotské vysočiny. Trochu víc jsme váhali, na které zastávce vystoupit, neb cíl jménem Banchory byl větší, než jsem očekávala, a nakonec sme i přes mé pilné studium mapy a jízdního řádu vystoupili na opačném konci městečka, než bylo záměrem. Aspoň jsme narazili na poštu a mohli poslat pohledy, co se mi sušily v baťůžku už pár dní. Chvilkami vysvitlo sluníčko a na místní poměry bylo doslova překrásně.
Banchory je milé městečko na pomezí Skotské vysočiny, celé nazdobené britskými vlaječkami ku příležitosti výročí "Diamont jubilee", 60. roku panování královny Alžběty II. Všude jsou honosné vilky a spousta kostelů z tmavých cihel. Banchory protéká řeka Dee – dostat se k ní je ovšem téměř nadlidský úkol, neb na břehu stojí luxusní hotely a rezidence s obrovskými zahradami. Nakonec se ale zadařilo a my se napojili na pěšinu "Royal Deeside", která vede podél řeky přes nádherný park, kde na vás vyskakují ušatí divocí králíci. Následuje část podél silnice, zrušené železnice a ostnatého drátu, co má odrazovat potenciální návštěvníky starých odstavených vagonů. Ta už tak hezká není. Mrzelo mě, že jsme si nepůjčili kolo - Royal Deeside je pro cyklisty úplně parádní. Tak snad příště...
u řeky Dee
Po cca 3 hodinkách chůze jsme došli na Milton of Crathes, starou usedlost, kde prodávají suvenýry a místní produkty. Nás ovšem zajímal Crathes Castle, hrad nedaleko od Miltonů. Castle se řekne místním nářečím "kešl", jak nás poučila jedna stařenka, které jsme se ptali na směr. A pak se snažte se Skoty dorozumět!
Těšila jsem se, že uvidím svůj první typicky skotský hrad (ze 17. století). Taky jsem se těšila na toasty, neb mi pořádně kručelo v břiše. Pod hradem jsme narazili na ceduli, že je Crathes zavřený... už celou půlhodinu. Aaa! Myslela jsem, že někomu ukroutím krk.
Dalších 20 minut jsem zuřivě dupala do kopce přes park, jehož krásu jsem přes návaly vzteku nedokázala pořádně ocenit, až jsme dorazili k samotnému hradu - ven akorát vycházeli poslední návštěvníci. Těšilo mě, že se jedná o ošklivou, šedě omítnutou kostka v novogotickém slohu, co má do našeho klasického pěkného hradu pěkně daleko. Však se tu bydlelo ještě 20 let nazpátek.
hrad
Crathes Castle má ovšem krásnou zahradu – velký anglický park a navazující udržovaný les. Po krátkém občerstvení jsme courali nazpátek a musela jsem uznat, že je tu opravdu hezky. Slunko ovšem pomalu, ale jistě zalézalo, a mi se představa dalších 3 hodin nazpět do Banchory ani trošku nelíbila – zvlášť, když jsem stále nevydýchala poněkud omezenou otevírací dobu hradu, poslední prohlídka ve 15:40, nebo tak nějak.
Přímo pod hradem se nacházela zastávka autobusu směrem na Aberdeen, který jezdí zhruba každou půlhodinu. Měli jsme štěstí, autobus nám jel během minutky, ačkoliv tu normálně moc často neprojíždí. V Aberdeenu jsme tak byli co by dup; šli jsme ještě najít vlakové nádraží a vyzvednout lístky na další výletovací dny a trochu nakoupili. K večeři Bremoš ukuchytil dokonalé mořské potvory s kuskusem: uvařené a na česneku opražené krevety, kalamáry a mušle, abychom aspoň trochu okusili místní kuchyni. Delikatesa! Krevety miluji už delší dobu, ovšem mušle měly premiéru. A Bremoš je nejlepší kuchař! Byť byl výlet krátký (a navíc poněkud nedomyšlený, stydím se), byla jsem utahaná jak kotě.
naše večeře, ještě na pánvičce
2.6.2012
den 6. - Braemar
Ranní čaj, sandwiche z Kosty, obvyklých pět vrstev oblečení. Ráno přišlo brzo; autobus vyjížděl něco po půl deváté (a to se jednalo o pozdější variantu; mohli jsme i dřív). Po cestě jsme koukali na trh, co se ocitl na jedné z ulic - asi na počest oslav královny. Racci měli pré.
Braemar leží, stejně jako Banchory, na okraji Highlands, akorát ještě o pěkný kus cesty dál. Připomínal mi malé, kouzelné městečko jako vystřižené ze středověku, se spoustou kamenných kostelů a domů, co spíše vypadaly jako malé zámky; sem tam nějaký ten manor house či hospodářské stavení. Dokážu si představit tady jednou bydlet.
Cesta z Aberdeenu zabrala asi 2 hodinky. Dospávali jsme, cpali se rozinkami v čokoládě a obdivovali kouzelnou krajinu vrchoviny – a že bylo na co koukat! Všude kopce, zelená vřesoviště a těch ovcí... V Braemaru panovalo docela pěkné počasí, občas dokonce vysvitlo slunko a ani mi nebyla moc zima (že bych si začala zvykat na místní podnebí?). Vedeni mapkou, zapůjčenou od Katky, vydali jsme se k Duck Lake, kačenímu jezeru. Kačen zde bylo opravdu požehnaně, včetně malých kachňátek, stáli jsme tam a pozorovali je.
jezírko s kačenami a všudepřítomná jehňata
Od jezírka jsme nabrali směr po šedé značce, jediné trase označené jako "náročná", přímo na Morrone Hill, cca 860 metrů vysoký kopec nad Braemarem. Ono těch necelých 900 metrů sice není moc, ovšem zde se šlape téměř od nuly, takže hory tu trčí stejně majestátně do výšky, jako třeba u nás. Akorát nejsou tak ostré, spíše jen roztomilé pahorky, nahoře se sněhovou čepičkou. A prakticky holé, stromy tu moc nerostou, ani žádné kosodřeviny.
cestou nahoru (ještě plná energie)
Nahoru jsme tlápali asi hodinku – zpočátku mezi běžným porostem, který rychle přecházel na měkký vřesový koberec, ze kterého se místy vynořil nějaký ten potůček s křišťálově čistou vodou. Vřes byl podvrtaný dírami po hlodavcích. Snažili jsme se následovat úzkou pěšinu přes kameny, co vedla stále nahoru a nahoru. Brema šel přede mnou a štval mě svým povzbuzováním k větším výkonům.
Foukalo, lil ze mě pot a byla jsem na sebe nazlobená, že jsem nechala veškeré funkční oblečení v Brně. Výšlap se mi nicméně ohromně líbil, protože zdejší hory jsou prostě jiné, než ty naše. Jak jsme se začali blížit k vrcholu, pěšina zmizela. Cesta pak vedla už jen po malých kamenech, které se pod nohami sesouvaly, a po seschlých pozůstatcích vřesu, do kterých se báječně propadaly boty.
Na samém vrcholku Morronu stojí vysílač. Foukalo tu a chvílemi i lehce sněžilo. Stáli jsme pěkně vysoko; pod sebou celý Braemar. Jen my a zasněžené vrcholky Highlands. Povznášející, fascinující. Snědli jsme toasty a muffina a pokračovali dolů po druhé straně hory.
vysílač a náhorní plošina z druhé strany hory
Ačkoliv jsem doma nechala klimatexovou výbavu a pohorky, byla jsem vděčná aspoň za softshellovou bundu s pořádnou kapucí, jelikož (opět) začalo pršet.
Byli jsme asi v polovině kopce, když vysvitlo slunko a ozářilo velké vřesové keříky. Nešlo odolat. Lehnout si do vřesu je totiž jako skočit na tu nejluxusnější madraci. Spali jsme? Možná. Každopádně to bylo kouzelné, svalit se, nepřemýšlet, vypnout a jen se kochat okolními horami. Akorát ty jehličky všude bych si příště odpustila :)
lenoch :)
Někde pod kopcem jsme potkali první lidské postavičky - celého půl dne mimo civilizaci. Zbytek cesty vedl kolem potoka a golfového hřiště. Trasu jsme zvládli za 2,5 hodiny a do odjezdu autobusu bylo času dost. Rozhodli jsme se tedy vyrazit ještě k hradu Braemar a případně projít nějakou z dalších vycházkových tras.
Bremův hrad :D
Cesta na hrad vedla kolem pastvin, plných ovcí. Braemar Castle byl další typická šedá kostka a ve čtyři zavíral, doslova nám před nosem, což jsem ovšem pro tentokrát čekala. Vedle hradu začínala cesta nahoru do kopce. Až na vrcholek jsme sice z časových důvodů nevyšli, ale přesto byla vycházka lesem skvělá. Bažiny, jasně zelená tráva, mech, králíci a veverky.
V Braemaru jsme ještě zašli na zmrzlinu (Magnum nás tu vyšlo v přepočtu na 13 kč, to chci i doma!) a pak autobusem domů, do Aberdeenu. Večerní panini, čajík a následně výprava do pravého místního pubu. Všude po mně chtěli občanku, dokonce i ke vstupu. Skončili jsme ve druhé hospodě, nahoře na balkoně, a příjemně si popovídali. Dala jsem si svůj oblíbený Guinness (akorát za poněkud nesympatickou cenu), neb britská piva jsou údajně dost pod naším průměrem. Fajn je i cider, ovocná alkoholická limča. Příjemné zakončení skvělé dne!
Btw, je úsměvné, jak všechny místní slečny nosí večer megavysoké jehly, ačkoliv terén je tu opravdu na zabití - domů asi chodí bosky.
Pár zkušeností s dopravou ve Skotsku
Jak jsem psala v předchozím článku, při cestování autobusy to chce hodně nervů, neb busy (narozdíl od vlaků) nehlásí zastávky, a proto člověk často neví, kdy kde vystoupit. Jízdní řády se dají sehnat na jakékoliv větší zastávce, nicméně je třeba počítat s tím, že je zde vypsaná jen část možných zastávek. Na znamení jsou, krom konečných, všechny.
Co se týká jízdného, je tu na české poměry drahé. Jízdenky se dají koupit buďto jednosměrné, nebo zpáteční na daný den, či "dayrider" – na daný úsek/daný den neomezený počet cest (něco jako jednodenní šalinkarta). Spoje mezi některými městečky a vesnicemi navíc prakticky chybí. Vlaky jsou o třídu výše, za kterou se platí. Zase jsou ale o dost rychlejší a pohodlnější. U dálkových autobusů a vlaků funguje progresivní stupňování ceny, tudíž pokud se rezervují jízdenky hodně dopředu, můžou být doslova za pár šupů, naopak těsně před odjezdem bývají dost drahé. Stejně tak málo oblíbené spoje (příliš brzo ráno nebo hodně pozdě večer) jsou výrazně levnější. Docela dobrou zkušenost máme se společností Megabus, kde jsou s předstihem rezervace vážně levné (sice byly autobusy poněkud nekomfortní, ale dá se to) - podařilo se nám sehnat např. cesta Inverness-Aberdeen za 1 libru. Při nástupu do autobusu se akorát sdělí kód rezervace (ta se vyřizuje na internetu, platba přes kartu/Paypall); lístky jako takové tu vůbec neexistují (něco jako u nás Student Agency). A neplatí se za zavazadla.
výletní autobusy, stejně jako taxíky, jsme nezkoušeli
Protože je Británie velká a doprava komplikovaná, obecně je rozhodně lepší pronajmout auto, pokud si teda troufnete řídit nalevo. My si netroufli. Strašně jsem toužila po výletě na Orkneje a na Ben Nevis, ale bez auta se to prostě nedalo - všude bychom museli hledat ubytování alespoň na dvě noci. Auto tu má téměř každý, dokonce i staří důchodci jezdí v nových nablýskaných vozech, kterými by u nás nepohrdl kdejaký manažer. Holt na to tady mají.
Co se týká stopování, jakožto levnější alternativa autobusů, místní to tu neznají/odmítají znát, a proto na vás budou troubit a mávat, ale nezastaví. I na přehledném a "tak akorát" frekventovaném úseku proto můžete stát třeba dvě hodiny. A to je pak člověk rád za autobus. Je ale pravda, že my stopovali bez cedule, tak má možná někdo ji pozitivnější zkušenosti.
Místí doprava je celkově dost pochybá, nicméně fuknční, a stejně tak pochybné jsou dokonce i přechody, všechny opatřené signálními tlačítky pro chodce, které ovšem nikdo nepoužívá, protože auta staví kdekoliv a kdykoliv. Lidé tedy vesele přebíhají skrz křižovatky, a přesto nikdo netroubí, nechápala jsem. Možná jsou ve Skotsku lidé více tolerantní? :)
FOTKY na Rajčeti
předchozí díl skotského deníčku
následující díl&n/...skotského deníčku