boudicca

Některé věci přetrvávají navěky. Život a smrt. Země a obloha. Dary bohyně - poznání a láska

rubriky:

moji přátelé

galerie

odkazy:

archiv článků:

Londýn 2012 - 2. část

pise.cz/img/297001.jpg" alt="xxx" width="333" height="250" align="bottom">
co lze vidět v muzeu...

Líbilo se mi tam moc, i interiéry muzea byly krásné, jen nás mrzelo, že mají v šest večer zavíračku. Venku pořád lilo, a tak jsme se rozhodli projet se slavným dvoupatrovým autobusem, doubledecker se tomu tuším říká. Seděli jsme úplně vepředu nahoře, projížděli centrem a byl to jeden z nejlepších londýnských zážitků.

Mezitím přestalo pršet, sláva! Vystoupili jsme na Piccadily (velký kruhový objezd, uprostřed se sochou, hmm), po levé ruce Hyde Park; všude sice bylo mokro, ale na to už jsme si zvykli. Náplň večera byla jasná - krmit veverky buráky. Veverkování nám zkazilo, až když jednu veverušu přímo před našima očima roztrhali dva psi.  

  
nebojácné mladé veverky

Kousek od Hyde Parku je Oxford Street se všemi luxusními obchody a zcela neluxusním Primarkem, kde jsem měla vyhlídnuté šaty, co je v těch skotských neměli v mém čísle, po shlédnutí fronty na kabinky a pokladny jsem ovšem rychle vycouvala. Pak už jsme jen courali arabskou čtvrtí, kde bylo plno ženských v burkách a šíšabarů; nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla. Taky jsme hledali Tesco, protože tam prodívají banánový mlíko. Mlíko padlo za vlast, stejně jako pytlík marshmallowů.  

Metro jsem našli tentokrát bez problému - už jsme skoro metroví mistři :)

"Doma" u Barči a Miry  byly nachystané francouzské brambory. Teplé jídlo se po zimou proklepaném dni hodilo, stejně jako příjemný pokec před spaním. 

8.6.2012
den 12. - domů?

Ráno jsme schroupali sušenky s mlíkem a kolem 11té se vydali na cestu domů - prvně metrem na Victoriu, kde u vstupu hrála hudba a tancoval domorodec. Bremoš si stěžoval, že mám těžkou tašku, a tak jsme ani nešli krmit veverky, jak bylo původně v plánu. Ani mě to nemrzelo, protože stejně zase pršelo.

Na nádraží jsme vrátili Oyster Card a dlouho hledali stanoviště Easy Busů, které jezdí na letiště - Luton. Náš byl opět mimozemsky zelený; zelené byly i kravaty řidičů, dala se tu chytit wifi a seznámili jsme se s dalším Čechem, co měl letět stejným letadlem jako my. Už jsem se těšila domů. Cesta měla trvat hodinu, ale ačkoliv byla teprve jedna odpoledne, Londýn se mi jevil jako děsivě zasekaný. Hodina uběhla jako nic a my jsme stále projížděli centrem, kam se metrem dalo dojet za 10 minut. Po hodině a půl jsem z nervozity začala hrát bublinky na mobilu. A taky jsem se těšila na záchod. Po necelých dvou hodinách na mě začaly doléhat obavy, že to letadlo nestihneme.

Na letiště jsme sice dorazili s více než hodinovým zpožděním, ale pořád zbývala dost velká časová rezerva, i když záchody jsem pro jistotu z programu vypustila.

Luton je obrovský. Následovali jsme Čecha a cestou se pro jistotu ptali, co se zavazadlem - černoch ve stejnokroji nám ukázal směr po schodech nahoru. Prošli jsme první kontrolou letenek, kde Čech blahořečil svému štěstí, že není fronta. Fronta byla až na rámy, čekali jsme kolem 20ti minut. Bylo mi divné, že má většina lidí jen malé tašky, ale sem tam jsem zahlédla i něco většího, takže se snažila (neúspěšně :)) zbytečně nestresovat. Stíhali jsme. V duchu jsem prosila duchy, abychom už seděli v letadle.

Na řadu jsme přišli asi 20 minut před uzávěrem check-inu. Protivný securiťák nás s neuvěřitelným klidem začal posílat někam "downstairs", protože prý nemáme odbavené zavazadlo. WTF? A na co jsme se asi dole ptali? To nás jako NECHALI projít přes 2 kontroly bez jakéhokoliv upozornění se 100litrovou cestovkou jen tak?!

Začal boj o čas. Seběhli jsme dolů, znovu nám kontrolovali letenky a zdržovali nás jejich razítkováním. X lidí jsme se museli zeptat na směr, až jsme konečně našli správnou přepážku Wizzairu v úplně jiné části letiště. Zcela bez servítek jsme všechny předběhli - čas byl, ale krátil se. Chrlila jsem na slečnu za pultem, co potřebujeme, kam letíme. Koukala na nás trochu nechápavě a pak zkonstatovala, že je brána už 5 minut zavřená. Kamsi volala a s někým se po telefonu chvíli dohadovala. Lidi za náma na nás koukali zle. Pořád jsem ve skrytu duše doufala, že se to nějak vyřeší, do uzávěrky check-inu zbývalo kolem 10 minut, to musíme dát.

Nedali jsme. Letět prý jsme mohli, ale zavazadlo bychom tam museli nechat, protože check-in zavazadel se uzavírá dřív, což na letence samosebou nikde napsané není. Nedokázala jsem si představit, jakým způsobem by se dodatečné poslání tašky řešilo a kdy bychom své věci viděli. Stewardka zahlásila, že teda "sorry, další let vám letí pozítří večer za 150£". Bylo mi zle, protože na mě doma čekali naši a protože jsem měla mít den nato velké vystoupení, na které za mě nebyla žádná alternace...

Seděli jsme v letištní hale a cpali se čokoládou (konečně jsem si mohla zajít na záchod). Naházela jsem rezignovaně poslední drobáky do automatu na internet, abych zjistila jiné alternativy, než trávit dva dny na letišti. Možností moc nebylo, buďto "levný" Wizzair v neděli, nebo drahý Ryanair o den dřív, který ovšem nelétá z Lutonu, takže by se přidala ještě přeprava na další letiště. A nebo v sobotu v poledne autobus Student Agency. Volba byla jasná. 

Zavolala jsem domů, že pro nás nikdo nemusí jezdit na letiště, protože nepřiletíme. U okýnek EasyBusu jsem zakoupila další jízdenky na Victorii; slečna byla příjemná, nicméně šance na reklamaci zpoždění byly bohužel nula nula. Zavolala jsem Barči, že jsme neodletěli, měla ze mě dobrý den. Dilema, kde spát, tak bylo naštěstí vyřešené - opět jsme koupili Oyster Card a utahaní dojeli na Walthamstow. Barča zrovna s Mirou a dalším návštěvníkem fandila fotbalu. Udělali nám toasty, teplý čaj, nachystali pelech a chvíli se bavili na náš účet, než jsme odpadli.

  
londýnské parky

9.+10.6.2012
den 13. - domů!!

Ráno už mi ulítlé letadlo nepřišlo jako takový průšvih.  Venku bylo zase klasicky hnusně, vůbec se mi nechtělo vstávat. Nachystali jsme si chleby s rajčetem a kolem jedenácté vyrazili na odjezd na druhý pokus.

Nechali jsme za sebou červené doubledeckery, obstarožní taxíky, strážníky v černých čepičkách, Hyde Park a veverky, banánová mlíka a vše ostatní. Znovu jsme vystáli frontu na vrácení Oyster (tentokrát asi 5x delší) a u metra zase tancovali místní kluci (říkali, že prý jsme s Bremošem hezký pár, cha :)) A na Walthamstow hráli Debussyho.

Čas do odjezdu se krátil. Odběhla jsem na WC a pak jsme se dali do hledání odjezdového stanoviště autobusů Student Agency. Oddechla jsem si, až když jsem se svalila do pohodlného vypolstrovaného křesla (takový rozdíl oproti skotským Megabusům!). Hosteska donesla Lidovky a čokoládu. První dva filmy byly o ničem a třetí, který mohl být zajímavý, jsem regulérně prospala.

Jeli jsme eurotunelem, trochu psycho - navezou autobusy jeden za druhým do ooobr vlaku. Autobus stojí, ale přesto je cítit pohyb; vlak se různě natřásá a kodrcá. A ve Francii je narozdíl od Londýna krásně. Stewardka nám donesla další a další čokoládu. Spala jsem. Poslouchala rádio. Svedla lítý boj s kontaktními čočkami. Znovu spala. Mlátila jsem Bremoše polštářkem a koukala na Polární expres. A spala, spala!

Ráno jsem se vzbudila svěží a plná sil. V půl sedmé jsme v Praze přestupovali, bylo moc hezky a nezvykle teplo. Další autobus a další čokoláda. Další film a další spánek. A pak už jsme po 15ti procestovaných dnech dorazili konečně domů.

Přijela jsem sice strašně unavená, ale maximálně spokojená (pomineme-li ten trochu divočejší závěr). Naučila jsem se, že cestování ve smyslu "užívat si" je především o schopnosti improvizovat, protože když je vše příliš nalajnované, tak to přestává fungovat (tím ovšem nechci říct, že by se mělo ulítlé letadlo stát pravidlem). Bavilo mě to. Bavilo nás to oba a moc :)

Jen jsem dopsala článek a začala jsem zase vymýšlet, kam se podívám. Aktuálně sháním práci v zahraničí na léto, nevíte někdo o něčem ověřeném? Už jsem obeslala životopisem snad všechnysoft berry farmy v UK a další nápady (krom au-pair) nepřichází...

fotky ve věším rozlišení na Rajčeti

předcházející díl londýnského deníku

.

Zpět na hlavní stranu blogu