Slovensko 2012

Pár řádků o rodinné dovolené u našich slovenských sousedů - nějaké ty túry po Roháčích, stejně jako špetka kultury i historie.

Cílem naší cesty se staly Západní Tatry, konkrétně dědina Zuberec. Když srovnám Slovensko pár let nazpátek a dnes, je všude vidět ohromný posun, co se služeb pro turisty týče. Všude nová ubytovací zařízení, hospůdky s místními specialitami, obchody s potravinami otevřené i o víkendu a mohli bychom pokračovat dále... My jsme bydleli v malém dřevěném srubu v soukromí - dva pokoje, společenská místnost, kuchyňka, vše jen pro nás. Docela luxus. Chyběla mi k dokonalosti akorát wifina, ale to už je jen drobný detail :)

Zuberec je velmi pěkná vesnice, ve které dosud stojí spousta historických dřevěnic s doškovou střechou a spárami vycpanými mechem. Kostel, několik hospůdek a restaurací (včetně pizzerie), spousta možností ubytování, obchůdky s tradičními výrobky. Je vidět, že se Slováci snaží natáhnout turisty - a to je jen dobře, protože rozhodně mají co nabídnout. Třeba dokonalé domácí halušky či pirohy s bryndzou, mhh, ty jsem si dávala k večeři téměř každý den a chuť na mě mám i teď. Chodili jsem do koliby, kde obsluhovali v krojích, vyhrávala tam lidová hudba a především skvěle vařili. Stylové, člověk se pak rád vrátí.

Týden jsme strávili především výlety po okolí. Protože pár dnů propršelo, část naplánovaných horských túr jsme osekali, čímž vyšel čas i na skanzen, hrady, a dokonce i jeskyně. Večer jsme pak šli na jídlo a následně jsme já a Mrňa koukaly na filmy (shlédla jsem téměř celý seznam filmů, co si píšu už asi půl roku a stále na ně nebyl čas).

neděle - Muzeum oravské dědiny

Kdysi dávno jsme byli ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Teď nás čekalo něco podobného - spousta dřevěnic, se vším všudy převezených z původních dědin, zrestaurovaných a  v Zuberci zase seskládaných dohromady. Místní kluci tu hráli na housličky, holky v krojích prodávaly domácí výrobky a v množství chaloupek byly zařízené malé obchůdky s keramikou, včelími svíčkami, medovinou, drhanými koberečky a šitými panenkami, nebo galerie místních umělců. V chalupě rychtáře dokonce sídlila dobová hospoda U rychtářky. Taky tu mají kostelík a márnici s hřbitovem.

Skanzem se nám všem moc líbil. Byť se jedná o chudý kraj, dřevěnice tu bývaly o dost větší, než v Rožnově, navíc s oddělenou kuchyňkou od obytných místností. Zajímavé je, že neměly komíny. Úžasné bylo i původní zařízení - třeba dětská chodítka, nočníky, dřevěné vyřezávané postele, vyšívané ubrusy a zdobené džbány. V neposlední řadě i kadibudky.

Celé muzeum je živé, pěkné, a protože stojí hned vedle Zuberce, je nepsanou povinností pro všechny zde ubytované skanzen navštívit. Cestou nazpátek jsme se snažili hledat hříbky, zobali borůvky a den zakončili s pirohy v oblíbené hospůdce.

  
pohled na část vesničky

pondělí - první výšlap k horským velikánům

Jelikož ségruš nebylo dobře, tak jsme zahájili (téměř) vysokohorskou turistiku s taťkem sami. V původním plánu bylo obejít jeden pěkný kopec, jehož jméno si nepamatuji, a následně si dát lehčí hřebenovku po zelené, dojít na bývalou Ťatliakovu chatu, zde si dát pivo, a pak sejít dolů. 

Ze zelené značky jsme ovšem během prvních pár desítek metrů sešli, neb díky probíhající těžbě dřeva byla značená cestička doplněna o dalších tisíc cest neznačených, které původní pěšinu schovaly do podrostu. Po pěkné době prochozené v podmáčeném lese a blátivých stopách od těžby jsme se vynořili na značce žluto-modré. Pokračovali jsme tedy dál s tím, že netušíme, kam jdeme, nicméně cesta někam vést musí. Však také vedla. Vylezli jsme si po obrovských šutrech pořádný výstup, jen se z nás lilo, a objevili se u Roháčského vodopádu. Po dalším šplhání hore-kopcem jsme se ocitli na palouku s rozcestníkem – směr 1 vedl na plesa, kam jsme se chystali následující den i s mamkou a ségrou, směr 2 odkazoval na dalších cca 8 hodin hřebenové túry po těch nejvyšších vrcholcích utopených v mlze. Vzhledem k mizejícímu proviantu a nekompromisně ubíhajícímu času jsme se tedy po patřičném pokochání horami otočili a vydali se dolů po stejné cestě, jako po které jsme přišli.

Aspoň jsem se mohla dosyta namlsat jahod. Jen kdyby ty mouchy tolik nežraly! Na původní zelenou asfaltku jsme se tentokrát napojili bez problému, a jak se nám dopoledne podařilo stočit cestu na úplně jiný směr, to jest stále záhadou. Den jsme zakončili v restauraci přímo pod naší chatou. Halušky měli stejně dobré jako v oblíbené kolibě.

úterý - Roháčská plesa

Jelikož jsme se blížili k polovině doby pobytu, bylo navýsost nutné dostát naší pověsti horalů. Za cíl byla vybrána Roháčská plesa. První část vedla po oškllivé asfaltce na přímém sluníčku, docela otrava. Asfaltky jsou tu na začátku téměř všech túr, jediné větší místní mínus. Nasadili jsme rychlé tempo, takže jsme byli na Ťatliakově chatě dokonce dříve, než psali v mapě - vzdálenosti jsou tu všude v mapách i na rozcestnících udávány za čas.

Dali jsme si něco jídla, nealko piva a zmrzliny (ve vedru, které panovalo, se jednalo o nutný životabudič). Dál jsme pokračovali po pěšince vykládané kameny, co vedla až k sedle, kde se nachází plesa. Sluníčko pařilo, bylo nádherně a kopce jsou prostě kouzelné. Překvapilo mě, že plesa byla docela daleko, strýc popisoval trasu jako takový "malý výlet na zahřátí", uhm.

Jezera jsou pěkná. Studená, nazelenalá a hluboká. Celkem jsou tu 4 velká plesa, z nichž nejhlubší má svisle 8 metrů. Žije v nich plno pijavic, pulců a malých žabiček, které jsem na břehu chytala. Snad ze mě neměli místní živočichové trauma :) Rozdělali jsme s familií velkou Milku, chvíli se plácali na břehu u prvního jezera, načež jsme pokračovali ve výletě a postupně procházeli i kolem těch dalších. K poslednímu jsme se sice málem nedostali, neb jsme sklouzli z cesty do podrostu zakrslých borovic, nicméně poslední jezero bylo jednoznačně nejhezčí, takže za tu námahu při hledání cesty stálo. A bylo od něj vidět sníh. Velké hromady zbytků sněhu. Přesně něco pro Mrňu! 

Upřímně doufám, že to nečte nikdo ze strážců parku, nicméně vyšplhaly jsme s Mrňou a ještě jednou slečnou až ke sněhu, chvíli se koulovaly, fotily, válely se v něm a pozorovaly horské velikány a jezero pod námi. Když na Malé Fatře kdysi dávno napadal sníh koncem října, byla jsem unešená. Ale v sprnu, i přes panující (téměř) třicítky, to byl teprve zážitek.

  
pleso a Mrňa na sněhu

Pak už se šlo jenom dolů - jak příjemné! Hopsali jsme po velkých kamenech, já jsem ukradla taťkovi ortézu na koleno, tak jsem poskakovala doslova, navíc bylo krásně a baťohy s proviantem už jsme vyjedli, takže byly lehké na nošení, tudíž nic nekazilo naši horskou túru. Dolů, dolů, dolů. Po kamenech, kolem vodopádů, po asfaltce. Zajeli jsme ještě do hospody doplnit bílkoviny kuřecími medailonky/řízkem/skopovým a všichni byli spokojení. A tak by to koneckonců na dovolené mělo být.

středa - Oravský hrad

Na plánu byl výjezd lanovkou na Chopok (Nízké Tatry) a následný přesun na Ďumbier nebo jinam, nicméně pršelo, čímž tato varianta odpadla. Nu, aspoň jsem se mohla dosyta vyspat :)

Abychom celý den neseděli na chatě, vyjeli jsme odpoledne, když pršet přestalo, na Oravský hrad. Je to jeden z největších a taky nejhezčích hradů Slovenska, s pořádně barvitou historií. Byť jsme tu již kdysi dávno byli za mého raného dětství, shodli jsme se, že na tak přepychový hrad se rádi koukneme znovu. U Oravského hradu se stojí dlouhá fronta na lístky (něco přes hodinu) a prodávají tu šíleně sladkou kopečkovou zmrzlinu. Fascinuje mě, že u škaredých záchodků u placeného parkoviště mají poplatek 30 centů, zatímco o 15 metrů dál jsou nové a čisté záchody gratis. 

Oravský hrad je obrovský a kouzelný. Prohlídka trvala něco přes 2 hodinky. Prošli jsme dva paláce – Thurzovský a Korvínovský. Na citadele byla archeologická výstava a expozice studentů místních umělecko-průmyslovek, pak obrazárna, spousta nádvoří (na jednom prodávali holandské sušenky, neodolala jsem), spousta hradních bran a palác Jána z Dubova. Obytná věž je nepřístupná, ale i tak jsme toho viděli MOC. A to byla, dle slov průvodkyně, zhruba třetina celého hradu. Je tam spousta schodů, výhledů, a to i na lynčovací kopeček, a různé legendy. Historie hradu byla dost krvavá – manželky stažené z kůže a manželky s usekanýma rukama, smrt nabodnutím na kůl, právo první noci a vlastně jsem moc ráda, že žiji kde (a kdy) žiji. Hrad vyhořel, tak je hodně částí zrekonstruovaných, ale stejně je tu mnohem více původních exponátů, než co na hradech obvykle bývá. Prohlídka se mi celkově moc líbila, byla taková živá, navíc doplněná o dodatkové expozice a hudební vystoupení místních studentů.

Hrady mám ráda!

čtvrtek - ledové jeskyně

Ráno jsme vstali o něco dřív, v plánu bylo vyjet na ve středu neuskutečněný výlet na Chopok a po cestě se stavit do Demenovských ledových jeskyní. 

Ačkoliv parkovné se platí obecně všude po celých Tatrách, u jeskyní je poplatek vydřidušských 5 euro. Symbolicky zpoplatněné záchody ještě pochopím kvůli údržbě, ale parkoviště uprostřed lesa ne. K jeskyním následuje pěkný výšlap po lesní pěšině, než se dostaneme k samotnému vstupu. Tam si dáme Magnum a čekáme.

Prohlídka byla skvělá, moc se mi líbila. Průvodkyně příjemná, věděla, o čem mluví, a místy nám pouštěla hudbu, která podkreslovala celý ráz jeskyní. Většina jeskyně je "obyčejná" – zaujaly mě jen 150 let staré podpisy na stěnách, dokonce i nějakých známých básníků, a že jsou místní sintrové krápníky našedlé od manganu a loučí. Samotná ledová část je až na závěr prohlídky – "z ledničky do mrazáku". Vlastně se jedná o kupy sněhu zmrzlého do různých útvarů. Ani ne led, jako klasický bílý, čistý sníh, co vypadá jedním slovem kouzelně. A zima byla v jeskyni teda pořádná.

Z jeskyní jsme pak vyjeli do lyžařského střediska na Chopku, je to od jeskyní kousek. Jakmile jsme ovšem přejeli těch pár desítek metrů převýšení, začalo mrholit. Čekali jsme tedy, co mraky přinesou, nicméně když pršelo čím dál více, vzdali jsme to a jeli dolů do Liptovského Mikuláše. Taťka potřeboval vybrat, pomalu mizely zásoby jídla na chatě, takže návštěva obchodu taky neškodila. Městečko je to pěkné, milé, působilo na mě dojmem až lázeňským, co se centra týče. V Mikuláši nepršelo, naopak vedro k umřití a modrá obloha; mraky se tu stahují jen nad horami. Mrňa si koupila tyrkysové kraťásky a já medovinu pro Bremoše – až v autě došlo k objevu, že medovina je původem z českého křivoklátského medu. Aaa! (Snad bude aspoň dobře chutnat, ještě jsme ji nenačali).

pátek - túra vol. 2

"Když to nevyšlo včera ani předevčírem, dnes to zákonitě musí vyjít", říkala jsem si.

Nebe jasné a bez jediného mráčku, už ráno bylo na krátké kalhoty. Za cíl jsme odhlasovali vylézt na jedno hezké sedlo a z něj se, v případě času a chuti, vydat na hřebenovku po okolních kopcích, co obepínají Roháčská plesa. První část sice opět vedla po asfaltce, jako tady všude, nicméně po druhé straně hory než minule, takže jsme se vyhnuli všem procesím s kočárky, co míří nenáročnou procházkou na Ťatliakovu chatu. Vládl přívětivý stín, cesta byla posetá borůvkami, jahodami a hřiby. V některých chvílích vypadalo, že sprchne, nicméně až na krátký lehký deštík se mraky vždy rozehnaly.

Přešli jsme tedy z asfaltky na lesní pěšinu, co čím dál strměji stoupala, převýšení cca 800 metrů na trase v mapě označené jako hodinové. Spravedlivě jsme si půjčovali baťohy a vychvalovali funkční oblečení, neb prošlo pořádnou zatěžkávací zkouškou. Trasa postupně přecházela z lesa na kosodřevinu a následně na jakýsi vřes, co mi hodně připomínal hory ve Skotsku. A bylo to hezké, sice krapet náročné, ale líbila se mi ta celá cesta až do sedla.

Už když jsme se ovšem blížili k závěrečnému stoupání, kolem se začaly honit obludné tmavé mraky. Nahoře na sedle byl skvělý rozhled, bylo vidět, jak se mraky valí na sousedící vrcholy a zalévají je mlhou a dešťovou clonou. Vypadalo to dobře, z dálky. Jen, co jsme dojeli čokoládu a nasoukali se do bund, neb se citelně ochladilo, mraky se vyvalily i na nás. Jeden z jedné strany, druhý z druhé. Okamžitě se spustil chrstající slejvák, a my, jelikož se nebylo kam schovat, jsme museli přistoupit k únikové variantě - co nejrychleji seběhnout dolů na chatu po druhém úbočí kopců.

To ještě nepršelo...

Lilo čím dál víc, pláštěnku měla jen Mrňa, pršelo i do pohorek a cestička se změnila v koryto blátivého potoka, kterému se nešlo vyhnout. Boty dlouho suché nevydržely. Bundy, byť ze softshellu a další hyper-super materiálů, taky ne. U chaty jsme byli za hodinu a něco a naznali jsme, že když jsme celí promočení, nemá smysl se zastavovat, tudíž jsme šli dál. Cesta po asfaltce byla děsivě dlouhá, v pohorkách to skvěle čvachtalo, všechno se na mě lepilo a já jsem mohla hopsat v kalužích nebo plavat v potoce, co jsem jen chtěla, protože víc jsem mokrá už snad ani být nemohla.

Jen co jsme dorazili k autu, mraky se zázračně roztrhly a začalo svítit sluníčko. Na kopcích ovšem, dle černého oparu, lilo stále. Prý, že se to tam jmenuje Plačtivá, tak aspoň víme proč. Ale měli jsme štěstí, že to nebyla bouřka, jen slejvák, byť pořádně vytrvalý. A taky, že pátek byl poslední den pobytu, tudíž zmáchané bundy a pohory ani moc nevadily.

sobota - Trenčín

V sobotu se pobalilo a frčelo domů. Cestou jsme se stavili za příbuznými, co sídlí ve vesnici kousek od Těrchové; právě tam probíhaly ve velkém stylu Jánošikovy slavnosti, takže moře aut a atrakcí. Nebyli jsme tam kolik let a vlastně bych to tam ani skoro nepoznala. Nové penzionáty, restaurace, opravená škola, supermarkety... Trávila jsem tam část každého léta, do svých 12ti.

Po cestě jsme ovšem měli i historické město Trenčín, kde by byl hřích se nezastavit; času jsme měli dost. Bylo opravdu vedro, nálada spíše na koupaliště, přesto jsme se ale vydali na Trenčianský hrad, velice krásný a citlivě zrestaurovaný. Byl jinačí, než v Oravě, ale i on měl své kouzlo. Na vstupenky se tu nečeká a velký okruh je rozhodně lepší, než ten malý ;) 

Trenčianský hrad (i s holubem)

Prohlídka je vedená spíše exteriéry, než vnitřkem - prošli jsme kolem hospodářských budov, všech možných věží, studen a tak. Pak jsme do jedné věže i nakoukli, mají tam pěknou galerii, podívali se na zbytky románské rotundy, co stála na místě nynějšího hradu, taky na kopii římského nápisu na trenčínské skále, co tu nechali Římané na vyznačení hranice; vylezli jsme na pekelně vysokou věž po pekelně mrňavém a úzkém schodišti a měli báječný výhled na celý Trenčín, což je, mimochodem, moc krásné město.

Měli tam plno vdávajících se nevěst ve šlehačkových bílých šatech, hrbolaté historické uličky a malé domky, vynikající zmrzlinu a dům kata, kde je malá expozice. Trenčín se mi líbil, kolikrát jsem jím jen projížděla autobusem, takže bylo fajn si jej konečně prohlédnout.

Co na závěr?

Do Roháčů se rozhodně chci ještě vrátit. Čekají na mě drsné červené hřebenovky, řetězování, lázně Bešeňová, bryndzové halušky a domácí korbáčky (ty můžu pořád). Cenově je to dostupná dovolená i pro nepracující studentsvo a Slovensko máme kousek. A už teď se těším! :)