Skotský deníček - 4.část

Poslední dny v Aberdeenu (a v neposlední řadě i výlet za slavnou příšerkou Nessie).

společné foto of francouzské turistky přímo u Loch Ness

3.6.2012
den 7. - pátrání po dávných civilizacích

Výlet do Skotské vysočiny byl náročný, a tak jsme následující den dospávali. Po opulentní snídani v jedenáct (zakončené delikátním marcipánovým muffinem) jsme se odhodlali výletovat - na plánu byly kamenné kruhy, které jsem si vydupala jako náhradu za vytoužené, avšak neviděné Stonehenge. Protože kruhů bylo po cestě směrem na Braemar spousta a nacházely se v dosažitelné vzdálenosti od našeho stanoviště, rozhodli jsme se cestu odstopovat. Dostali jsme tip na místo zvané Peterculter, odtud že prý to půjde pěkně. 

Prozřeli jsme brzo, totiž že to nepůjde. Řidiči nám mávali. Troubili na nás. Vyjeveně koukali. Měli z nás druhé Vánoce, skoro. A k čertu, nezastavil ani jeden! 

Velmi brzy jsem začala litovat, že autobusy tu projíždí v dvouhodinových intervalech. Na jedné ze zastávek nám ale po neuvěřitelně dlouhé době nakonec jedno auto, k našemu údivu, zastavilo. Jak jsme se během cesty dozvěděli, jednalo se o postaršího skotského duchovního, co měl nedaleko faru. Byl hrozně milý, znal Česko, nadšeně povídal o skotské historii, ukazoval, co je v krajině zajímavého, a sdělil nám (krásnou oxfordskou angličtinou, prosím pěkně), že jeden kamenný kruh stojí hned kousek, jen pár kilometrů od místa, kde jsme se nacházeli. Nakonec nás vysadil v Banchory, nám nezbylo nic, než se snažit stopovat dál, a hodný pán se pro nás (k našemu ještě většímu údivu) asi po 15ti minutách vrátil, že prý má čas a jestli se chceme na ty kruhy podívat, že nás vezme autem. Jasně, že jsme chtěli! 

  
stojící kameny

Náš první kamenný kruh, standing stones of Cullerlie, byl vlastně malým pobřebištěm z doby bronzové, tedy asi 2500 BC. Taková zmenšenina slavnějšího Stonehenge. Nad Cullerlie se honily tmavé mraky, ze kterých probleskovalo slunce a vyhřívalo velké kameny, zasypané drobným šterkem. Čekala jsem, že z místa půjde energie, cokoliv, ale necítila jsem nic. Byli jsme tam sami, koukali a posvátně osahávali pozůstatky z dob předků. Náš farář na nás čekal. Dovezl nás zpátky do Banchory a my jsme slíbili, že tentokrát už půjdeme na autobus. Jo, to by ale nějaké musely jezdit.

Byly tak tři hodiny odpoledne a nám přišla škoda výlet zabalit a vrátit se do Aberdeenu.

Autobus do Aboine navíc jel za 10 minut, což byl jednoznačný signál jít vpřed. Poblíž městečka Aboine měla být vesnice a někde na cestě mezi těmito dvěma body se měl nacházet další kruh. Challenge accepted!

Aboine bylo krásné město, celé kamenné a krásně opravené. Tady by se žilo! Bohužel, jak jsme brzo zjistili, do Tomnaverie (ona vesnice) z něj nebylo žádné autobusové spojení. Cesta pro pěší se naštěstí tvářila přijatelně - hned vedle úzké okrsky vedla sympatická cyklostezka a krajina byla kouzelná - lesy, bažiny, louky plné telat a rozkošných jehňat. Tlápali jsme pěšky a pekelně dlouho. Když cyklostezka zabočila do lesa, přešli jsme na silnici, kde jsme se snažili stopnout doslova každé auto. Projížděly v intervalech zhruba jedno za deset patnáct minut. V mezičase se zatáhla obloha a začalo mrholit. V odvoz už jsme dávno přestali doufat - a to úplně poslední auto, když byl cíl již téměř na dohled, zastavilo. Byl to němý výkřik, nevěřila jsem, že by se takový zázrak stal podruhé, ale stal se. Následovaly slastné tři minuty ve vytopeném autě strávené povídáním s milou maminkou a dcerou, které se vezly z výstavy psů. Pesan mě oňufával a mi se vůbec nechtělo vystoupit do sychravého skotského počasí.

Tomnaverie Stone Circle mi přišel zachovalejší než ten v Cullerlie. Taky o něco větší, utopený uprostřed pole. Historie dýchala ve své nejkoncentrovanější formě. Hledali jsme vedle kamenů, jestli v okolí nejsou ještě další pozůstatky kruhů, jak naznačovala mapa, ale zřejmě byly rozebrány na výstavbu všudypřítomných kamenných zídek. 

Tomnaverie

Cestou zpátky nás do auta nevzal nikdo, to už bychom toho štěstí asi chtěli moc. Můj názor na Skoty je takový, že jsou v prvé řadě pořádně škodolibí. Vždyť místní moc dobře věděli, že tam nic nejezdí! Minulo jich nás cestou asi šest, což není moc po té hodině a půl hodně svižné chůze (6 mil hlásil rozcestník). Bučeli jsme na krávy a já jsem se nemohla odtrhnout od párdenních černých jehňátek.

Do Aboyne jsme dorazili vyhladovělí a utahaní, ale naproti zastávce v hospodě hrála kapela, tak se dobře čekalo. Autobus jel včas, nečekali jsme dlouho. Musela jsem přehodnotit svůj názor na Skoty, neb když řidič viděl, jak s vyplazeným jayzek hledám po kapsách dayrider jízdenky (které navíc platily jen pro Aberdeen, nikoliv města v okolí), mávl rukou, ať jedeme zadarmo. To jsme vypadali opravdu tak zničeně?

Do Aberdeenu jsme přijeli kolem půl jedenácté. Cestou jsme ještě nakoupili něco málo k snědku (nutno jmenovat další krabici Magnum zmrzlin a 400 g Cadbury čokoládu za 2 libry) a neúspěšně hledali otevřenou směnárnu. Katka nám nachystala k večeři brambory s vajíčkem a rybími prsty, Janča uvařila puding, och jak my jsme byli vděční!
 

4.6.2012
den 8. - Loch Ness

Užívat si dovolené ve Skotsku a nepodívat se na nejznámější skotské jezero proslavné záhadnou podvodní obyvatelkou, to by byl přeci hřích. Díky Katce se nám podařilo najít docela slušné spoje za rozumný peníz, tudíž jsme ani nemuseli řešit nocování mimo Aberdeen.

Vstávali jsme v pět a cestovali vlakem. Britské vlaky jsou oproti autobusům doslova požitek - měkké, vytopené, na zemi koberce, milí průvodčí a dokonce se hlásí zastávky! Taky jsou vlaky nepoměrně dražší, nicméně když se koupí lístky dostatečně dopředu a na hodinu, která není příliš oblíbená, dá se jet vláčkem dokonce i levněji než busem. To byl zrovna náš případ. Díky Bremošovým tortillám jsme vlak téměř nestihli a dobíhali na poslední chvíli, ještě teď si vzpomínám, jak jsem během přebíhání přes centrum Aberdeenu zuřila.

Jízda trvala asi 2 hodinky, a když nás omrzelo koukat na kouřící komíny a krávy na pastvě, většinu cesty jsme prospali s hlavami na stolečcích, čemuž se postarší průvodčí strašně smál. Oproti našim ČD je místní vybavení nesrovnatelné - žádné cukání vlaku, pískání brzd, nic. Prostě takové nadzemní metro :)

Naší přestupní stanicí bylo městečko Inverness. Pojmenované je po řece Ness a k slavnému jezeru je to z něj jen kousek. Nádherné kamenné domy, spousta mostů, malé obchůdky a nápisy ve skotštině. Turistické centrum tu otevírají v devět, tak jsme se ve volné chvíli podívali na hrad, snědli velkou Cadbury čokoládu a kochali se nádherným počasím. V infocentru nám sympatická slečna předala mapky města s okolím a podrobně vysvětlila, jaký z autobusů nás zaveze k nessáckému jezeru. Nasměrování jsme byli do vesnice Drumnadrochit (výslovnost něco ve stylu "chrchly drch"), místa objevování jezerní příšery.

  
  v Inverness

Drumnadrochit je pidiměsto, neuvěřitelně turisticky profláklé díky Nessie. Na břehu Loch Ness poblíž Drumnadrochitu stojí hrad Urquhart Castle, kam jsem se rozhodně chtěla podívat. Z autobusu jsme aktivně vystoupili příliš brzo, takže na hrad následovala asi 3 míle dlouhá procházka po silnici (navíc v dešti, neb ranní sluníčko nemělo dlouhého trvání). Cestou jsme míjeli kempy, koně a mohli se dosyta vynadívat na jezero. Jezero vypadá jako jezero, taková úzká modrozelená nudle s různými zálivy. 

Urquhart Castle... Prý bývalá pevnost a největší hrad ve Skotsku. Pevnost možná byl, ale o strategické pozici bychom úspěšně pochybovali :)

Šla jsem klasicky za dětské vstupné, počasí předvádělo psí kusy (deštivo/slunečno se střídalo co 3 minuty), plno francouzských turistů. Hrad je pěkná zřícenina se spoustou zachovalých místností. Zaujalo mě, jak v průběhu staletí různě dostavovali a přestavovali, takže některé místnosti měly použití hned několik. U prodejny suvenýrů je navíc expozice s archeologickými nálezy + modely hradu a pouští tu krátký film o historii Urquhartu, který je zakončen zvednutím promítacího plátna a úžasným pohledem z přilehlého kopce přímo na hrad. 

  
Loch Ness a Urquhart Castle

Z hradu jsme se od Loch Ness vydali nazpátek do Drumnadrochitu a následně autobusem do Inverness. Času do odjezdu do Aberdeenu jsme měli dost, a tak jsme mohli obdivovat (znovu a znovu) mosty přes Ness, kostely, staré domky a hrad. Nakoukli jsme do pár obchodů, viděli pravé vikroriánské trhy (prosklené galerie s malými stánky), prošli se po městě a pozorovali racky. Psala jsem už, jak je na většině laviček cedulky s věnováním? Lidé koupí pro park/nějaký podnik lavičku a připevní na ni cedulku, k poctě komu má lavička sloužit. Zemřelí příbuzní, spisovatelé... 

Cestu domů jsme z Inverness do Aberdeenu měli díky Megabusu za 1 libru, neuvěřitelné. Brzy jsme pochopili proč. Autobus kodrcal po zapadlých vesnicích nekonečně dlouho, většinu cesty úplně prázdný. Do Aberdeenu jsme dorazili až kolem jedenácté v noci.

  
další fotky z Inverness (racek by Brema)
 

 5.6.2012
den 9. - Aberdeen už naposled

Psalo se naše poslední aberdeenské ráno a Katka měla volno v práci. Nachystala nám míchaná vajíčka, čerstvé francouzské bagety, spešl rajčátka s drážkami z trhů (ty u nás nemáme) a čínské zelí. Jako zákusek nakoupila tradiční skotské mlsky - karamelky a brownies, místo čaje pravé smoothie. Mhh, jak já jsem byla přecpaná! Ale blížící se závěr naší cesty jsme museli nějak oslavit. 

Po opulentní snídani a následném sbalení kufru jsme vyrazili směr Primark, místní mega obchoďák s extrémně levným oblečením (cena sice odpovídá kvalitě, ale neberte trička za 30 kč). Trošku hadrárna, nicméně na doplňky a spodní prádlo super. Nákup stál za to. Největší radost jsem měla z 2 sedících podprsenek, dárečků pro Mrňu a z námořnického deštníku (ten jsem si po dlouhém uvážení rozhodla nechat).

S Katkou jsme pak prošli další část Aberdeenu, tu, co jsme ji v den příjezdu nestihli. Šli jsme se kouknout do známé botanické zahrady (jeden velký skleník plný výletujících rodinek). Další kroky vedly na maják, a světě div se, hned u přístavu skákali delfíni. Nebyli od nás ani 30 metrů. Vesele hopsali, stejně jako ve filmech, a když z přístavu odjížděla jedna z větších lodí, doprovázeli ji. Krásné.

  
delfín z dálky a delfín zblízka (a fakt to není žralok!)

Byla zima a v docích smrděly ryby. Koupili jsme ještě něco jídla na cestu a pomalu se vydali na byt. Po spršce a závěrečné obědo-večeři nás šla Katka vyprovodit na nádraží, kde jsme autobus do Londýna stihli dokonce s rezervou.

Racci, šedá žulová zástavba, tmavá obloha, solí a rybinou provoněný vzduch, přístav s delfíny, tuleni na plážích, chodci křižující bez ostychu křižovatky mezi projíždějícími auty... To všechno bylo v mžiku za námi. Divné.

V autobuse opět nejela wifi, táhlo tam a smrděl záchod (ale aspoň že fungoval, díky za to). Bremoš mě mlátil nafukovacím polštářkem po hlavě, zatímco jsem se snažila vymyslet nějakou rozumnou londýnskou trasu za pomoci studia průvodce. Předolympijský Londýn, další zastávka na letošní dovolené, už na nás čekal. Ale o tom až zase někdy jindy :)

FOTKY na Rajčeti

předchozí díl skotského deníčku
následující díl o Londýně