Když už jsme se dali do objevování tajů Británie, byl by hřích nezastavit se na pár dní v Londýně, zvlášť, když jsme jím při zpáteční cestě tak jako tak projížděli.
6.6.2012
den 10. - Hello London!
Nebylo ani sedm ráno, když nás autobus po dvanáctihodinové úmorné cestě ze skotského Aberdeenu vyhodil na hlavním londýnském nádraží Victoria Station. Cítila jsem se rozlámaně, nevyspale a strašně toužila po sprše, vystačit jsem si ovšem musela jen s umyvadly na záchodcích. Společnými silami jsme s Bremošem odtáhli kufr do úschovny na vlakovém nádraží, rozměnili jsme nějaká eura na libry a v informačním stánku si koupili tzv. Oyster card - předplacenou kartičku na dopravu, kterou můžete nabít libovolnou částkou. Docela by mě zajímalo, proč se jmenuje zrovna po ústřicích - tuto paralelu mi zatím nikdo nebyl schopný objasnit :)
Bylo docela hezky (nepršelo) a chtěli jsme toho z Londýna vidět maximum, protože jsme si ho naplánovali jen na necelé dva dny. První kroky vedly k Buckinghamskému paláci. Ten mě dost zklamal, jelikož byl celý zatarasený a vidět z něj nebylo nic. Kolem paláce se ovšem rozprostíral velký park plný kačen, neidentifikovatelního ptactva včetně plameňáků, ale hlavně veverek! Velké, dobře živené potvůrky, pohazující huňatými ocásky, krapet drzé, s černýma očkama, co připomínaly korálky... Byly uchvacující, jen je zňufat :) A naučené na turisty, kteří je vesele krmí. Hopsaly div ne po nás, aby vyloudily dobroty. Chundelaté veveruše mě nabily pozitivní energií na další den dopředu.
londýnská obyvatelka
Po neúspěšném nakouknutí do Buckinghamského paláce jsme se rozhodli najít turisticky profláklý Trafalgar Square. Zadařilo se, a tak tak jsme viděli nadživotní sochu Nelsona i celé známé náměstí. Vrátili jsme se ale nazpátek do parku, poblíž kterého každodenně v 10:00 probíhá střídání stráží. Dupající "vojáci" jsou ...no... prostě atrakce pro turisty. Ti na koních se mi líbili víc. Vypadají nějak takto:
kousající kůň a naleštěný kov
V deset dopoledne taktéž otevírají National Gallery, na kterou jsem měla spadeno, hned kousek od Trafalgaru. Obrovská obrazárna (s dobrovolným vstupným) obsahovala téměř všechny mé oblíbence - Rembrandta, Vermeera, Moneta a Maneta... Dokonce i Van Goghovy Slunečnice jsem viděla, z těch jsem měla asi největší radost. Většina obrazů je tu ale datována do středověku, a ty mě až tak nebraly, jelikož jsou ponuré a všecky stejné, tudíž jsme galerii prolétli docela rychle.
Po Národní galerii jsme se šli projít k Big Benu. Velká věž s hodinami je vidět už z dálky, všichni si ji fotí (nás nevyjímaje) a přímo před ní pobíhaly postavičky převlečené za Shreka a Fionu. Upřímně, takové davy turistů jsem asi ještě nikdy nezažila. Kousek pod Big Benem protéká Temže - blátivě hnědá, špinavá a se siluetou London Eye na obzoru. Taky tu stojí socha Boudiccy, té opravdické;)
Big Ben a Boudicca
Hned vedle Big Benu se nachází budova britského parlamentu, celá v obležení po zuby ozbrojených policistů s rozkošnými čepičkami, kteří brání vstupu dovnitř. Prošli jsme si trochu okolí; hlavně v části Westminster se mi líbilo. Červené cihlové domy, vlaječky ku příležitosti královniného Diamond Jubilee a hlavně klid od jinak všudypřítomných návalů turistů.
Westminster Abbey, slavné opatství, se mi zalíbilo už zvenku. Docela nás ovšem zarazila cena za vstupenky (přeci jen, pořád je to jen takový větší kostel, byť zde probíhaly všechny slavné korunovace). Dětský vstup vycházel na 6 £, pro dospělé 16£, uuf. Bremoš by dítě asi neukecal, navíc po opatství ani nijak netoužil, tak jsem šla dovnitř sama (za dětské, heč).
Vnitřek byl nazdobený, kouzelný a plný ticha a klidu, který byl vzhledem k množství turistů docela překvapující. Všude byly k vidění hrobky králů a královen, jejichž jména jsem si pamatovala z historických životopisů, které jsem před pár lety doslova hltala. Posvátně jsem šlapala po mramorových deskách věnovaných Churchillovi či lordu Byronovi. Na samotnou chrámovou loď navazovala i zpřístupněná vnitřní zahrádka a malé muzeum s replikami korunovačních oděvů. Líbilo se mi tu velice, ale upřímně, 500 za plný vstup bych nedala.
Westminster Abbey a Big Ben
Po návratu na Trafalgar, kde hrál dudák skotské písně, a po krátké bojové poradě, kam dál, naše kroky směřovaly do části Londýna zvané Temple, jelikož další památky a galerie už bychom nestihli (bylo kolem čtvrté a většina tu má otevřeno tak do 17:00-17:30). Temple býval čtvrtí templářů, dneska je však plný kanceláří a drahých bytů. Staré cihlové domy s bílými římsami, původem z přelomu 17.-18. století, jsou pospojované úzkými uličkami, a vytvářejí labyrinty a malá zákoutí s úžasnými zahradami, fontánami a palmami. Uprostřed stojí kostelík z 12. století, bohužel nepřístupný. Temple mě nadchnul.
Seděli jsme u Temže, koukali na sluncem ozářený London Eye, pojídali poslední zásoby lotusek a bylo nám fajn. Po krátkém pokusu o relax jsme se rozhodli najít obchod s potravinami, jelikož karamelové sušenky hladové žaludky moc neuspokojily. Cestou jsem, tleskejte mi, náhodou objevila oficální obchod čajů Twinings; spokojená jak blecha jsem byla s taškou plnou nových krabiček. Nakonec jsme i nějaký ten malý krámek s jídlem našli, doplnili zásoby, vypili čokoládové mléko a koupili buráky pro veverky. Přesunuli jsme se do parku, že veveruše trochu nakrmíme, ale téměř všechny před námi utekly, asi na ně bylo pozdě. Zato byl park plný holubů, tak jsme aspoň ukořistili volnou lavičku a koukali na fontánu s červánky v pozadí, na ptáky a zamilované Londýňany.
Když se začalo stmívat (a taky pěkně ochlazovat), rozhodli jsme se ještě trochu pocourat noční metropoli. Ubytování jsme totiž měli domluvené u jedné kamarádky mojí známé, ale kvůli jejímu koncertu jsme měli sraz posunutý až na půl dvanáctou. Došli jsme teda podél Temže až k londýnskému oku a musím uznat, že to město je v noci prostě kouzelné. Všechno nasvícené, s parlamentem a Big Benem v čele. Oko se taky tvářilo dost lákavě. Mít s sebou více peněz, dala bych si hned říct.
noční Londýn
Nazpátek jsem se vydali až kolem půl jedenácté pod příkrovem tmy, vyzvedli jsme kufr z úschovny, našli metro, poprali se s Oyster card a modrou linkou vyrazili na konečnou Walthamstow. Blížila se půlnoc, teplo metra mě hrozně uspávalo, nohy jsem po celodenním chození téměř necítila a Brema se na mě šklebil, jelikož jsme stále pořádně netušili, kde vlastně budem spát.
Na zastávce jsme se bez větších problémů poznali s Barčou, která nás zavedla k sobě a k Mirovi do bytu, malého alkoholového doupěte dvou Moraváků v méně známé části Londýna, obydlené samými Indy, kde jsme další polovinu noci popíjeli pozdní sběr Rulandského šedého a v rámci seznamování vesele klábosili do ranních hodin. Výměnou za půllitr slivovice jsme dostali výbornou domácí polévku, spoustu tipů na výlet a luxusní nocleh (cokoliv na opravdové madraci JE luxusní). Jak já jsem byla šťastná, že se můžu konečně vyspat po tak náročném dnu! :)
FOTKY na Rajčeti
(zvláštní album - oddělené od fotek ze Skotska)
předchozí díl - Skotsko
následující díl - pokračování Londýna