Těšila jsem se od října, kdy jsem zabookovala svoje historicky první letenky. Jak se odjezd blížil, užívala jsem si i vzrůstající nervozitu. Ale především se ohromně těšila! Moje první velká cesta do zahraničí po vlastní ose - výprava do kouzelných skotských měst a pohádkové přírody, jo.
V Aberdeenu, nejsevernějším větším městě Velké Británie, již čtvrtým rokem studuje jedna moje sestřenka a aktuálně tam jako au-pairka pobývá i sestřenka druhá. Trochu ironie, v Česku se prakticky nesejdeme, prostě potřebujeme těch 1000 km, abychom se viděly. Proto jsme vlastně jeli zrovna do Skotska, místo povalování na pláži někde u moře.
Cestovala jsem s Bremošem. A byla to zábava už od okamžiků rezervování - když nám posunuli odlet a zapomněli mi poslat upozorňující mail, když Megabus ne a ne vypsat červnové termíny na trasu Londýn-Aberdeen... Poprvé jsem byla v zahraničí bez rodičů či cestovky, a tak pořešit vše před odjezdem, ačkoliv se jednalo o zemi civilizovanou, byla docela výzva. Nakoupila jsem si průvodce, pročetla na internetu co šlo a jelo se. Ale teď vzhůru na cestovní deníček!
28.5.2012
den 1., odlétací
Dopravu jsem sehnala vcelku navazující - z Brna letadlem do Londýna na Luton, přejezd nočním Londýnem na Victoria station a následná 12hod cesta nízkonákladovým autobusem společnosti Megabus. Vše bylo přesně načasované a jakékoliv zpoždění nepřicházelo v úvahu.
Na letiště nás navečer hodil taťka. Překvapilo mě, jak je malé, prázdné, třeba v porovnání s Ruzyní, kde jsem se byla jednou podívat. Byl to můj první let a těšila jsem se na něj, ale zároveň měla strach ze všeho toho papírování okolo, abych nic nezapomněla vyřídit. Dlouho jsme na letišti hledali co a jak. Moje ocvočkované tričko pípalo přesně tak, jak mamka předpovídala (zkontrolovali mě včetně tenisek). Poté, co jsme prošli přes kontroly, jsem si vzpomněla, že mám v peněžence sáček se zelenými semínky - letěly do koše, ach jo.
Naše letadlo bylo děsivě růžové - Wizzair, to nejlevnější, co vůbec létá (za 500 letenka, che). Nemám ráda růžovou! Docela rychle jsme pochopili, že boj cestujících dostat se dovnitř co nejdříve přímo souvisí s neexistujícími místenkami na sedadla, a proto jsme ukořistili příjemné trojsedadlo, spolu s Angličanem, kterému jsem kupovala kafe, když si nedokázal poradit s letištním automatem.
Letušky byly zmalované barbíny s těmi super secvičenými gesty stejnými jako v amerických filmech a Bremoš mi v polovině letu zabral místo u okýnka, když jsem neprozřetelně odběhla otestovat palubní záchodky. Výhled byl geniální. Vlastně se mi to celé moc líbilo, ten pocit při vzlétání, mraky, co připomínaly naducanou peřinu či velká pohoří, pohledy na malá políčka nad Francií a mrňavé loďky plující na La Manche.
my letíme!
Londýn nás přivítal 27°C a počasím bez jediného mráčku. Nečekala jsem to. Na Lutonu jsme se zorientovali překvapivě dobře. Vyzvedli jsme společné zavazadlo a našli odjezdy transferů do centra Londýna. Transfer byl ufonsky zelený autobus se zářícími neonkami, řidičem se zelenou kravatou a plazmou vepředu, kde promítali kameru snímající silnici před námi. Vše čisté, nové, dokonalé. Nicméně bez záchodu a systému, co by hlásil zastávky - autobus pouze přibržďoval, či úplně projížděl bez zastavení. Báječné, jet za tmy v cizím městě, když nevíte, kde vystoupit, ghhr.
Noční Londýn byl kouzelný (ty malý nasvícený obchůdky a viktoriánské domy z červených cihel!) a na Victoria Station naštěstí vystupovala většina cestujících. Nám pomohla nějaká Češka, co nám navíc ukázala, kam se přesunout na druhé nádraží, tentokrát Megabusů. Bylo to tam ošklivé, špinavé a chtělo se mi spát. Taky se všichni potili, jelikož na Londýn udeřila neslýchaná vedra. Hodiny hlásily něco před půlnocí.
Na řadu přišla akce Megabus. Modrý dvoupatrák, tentokrát se záchody, plný přiopilých studentů a rádoby Londýňanů z nižší třídy. Stanice se tu opět nehlásí, nicméně už mě to tolik nepřekvapuje. Seděli jsme nahoře, protože dole nebylo místo na baťůžky. Taky mě mile překvapily opěrky na nohy, ovšem jinak to byl autobus těžce nepohodlný. A hlavně nezastavoval! První (a jediná) pauza byla až po 8 hodinách cesty v Glasgow.
29.5.2012
den 2., aberdeenský
Myslím, že jsem většinu cesty prospala, za což jsem byla vděčná nafukovacím cestovním polštářkům; je to opravdu geniální vynález. A ráno? Z okýnka se tak dobře koukalo. Glasgow mi přišlo jako ošklivé město plné starých věžáků, odpadků, neopravených továren, s povrchovými doly hned za městem. Taky se ochladilo. Zatímco v Londýně ze mě div nekapaly čůrky potu, tady jsem byla vděčná za mikinu a bundu. Mrholilo a všude bylo zeleno. Louky, pastviny, sem tam stromek, bažiny. Krávy, ovce, koně. Farmy rozsypané po krajině. Žluté bodláčí.
asi tak nějak
Projížděli jsme městy, co jsem je znala z mapy. Stirling, Perth, Dundee... ABERDEEN! Konečně. Odbíjeli akorát poledne.
Na nádraží nás vyzvedla červenovlasá Katka, starší ze sestřenek, u které jsme měli bydlet. Byteček byl útulný třípokojáč - s vysokým stropem a velkými okny, se sbírkou kelímků na kávu, starými kohoutky, co vypadají jako telefonní sluchátko, s baby-sitting rybičkami a krbem v obýváku. Bydlí tu tři Češky. Katka, velká Janča a malá Janča. Všechny tři tu pracují a studují. A až na Katku návrat do Česka neplánují.
Po sprše se cítím jako znovuzrozená. Výborné je, že tu studenti neplatí vodu, takže se můžete sprchovat třeba půl dne. Mohli by to zavést i v Česku, nebránila bych se! Kawe nám ukuchtila květák na mozeček a nasbírala pro mě tisíc různých místních čajíků, měla jsem radost :)
A moje první dojmy ze Skotska? Že Britové jsou celkově divně otočení. Krom ježdění vlevo a měření v jednotkách "inch", "pint" etc., to už je všechno profláklé, mají ku příkladu divné číslování peněz - mince s menší nominální hodnotou jsou ve většině případů mnohem větší, než ty s větší hodnotou. Takže když platíte, padají vám do rukou samé jedno a dvoupence v hodnotě pár halířů, a ne a ne vylovit nějakou tu libru. Taky mají u umyvadel kohoutky s oddělenou studenou a teplou vodou. Což o to, to by nevadlo, ale oddělená je i trubice, kterou voda vytéká. Buď se tedy spálíte, nebo myjete pod ledovou. A zkuste si za těchto podmínek umývat nádobí :)
Taky mají zdejší slečny zajímavý vkus na odívání. Zatímco cizinky nosí vesele podzimní kozačky a teplé kabáty, místní holky chodí v páskových sandálkách a tílkách. Situace, kdy se ty dvě míjejí vedle sebe, tu není vůbec vzácná. Prý je to proto, že týden, než jsme přijeli, měli i v Aberdeenu relativně letní počasí. Zdá se, že se Britové stále nesmířili se svým oceánským klimatem, čemuž mimo jiné nasvědčovalo i to množství letních kolekcí ve všech z obchodů - a fakt, že většina z oblečení je zde nositelná tak 3 dny v roce, je pranic nezajímal.
A ouuch, skotská angličtina! Netrvalo dlouho pochopit, co myslel průvodce posměšným označením "Škoti" - proč zrovna "š" rvou do každého slova aspoň třikrát, aby jim bylo rozumět co nejméně, asi nikdo nepochopí. Ze slovíčka castle se tedy stane něco jako "kešl", ani nevíte jak. A tak je to se vším. Dorozumět se tu je docela kumšt. V tomto ohledu pro mě byla i loňská Francie méně náročná.
Po lehkém zabydlení (spali jsme na zemi v obýváku s rybičkama) jsme se vydali na sraz s Veru, druhou sestřenkou, a procházku po městě. Všude jsou tisíce racků, není místa, kde by s charakteristickým krákoráním nepoletovali. Aberdeen je žulové město, všude jen šedé kamenné domky s bílými okenicemi. Je to trošku ponuré, vzhledem k místnímu upršenému klimatu. Ale musím uznat, že mají nádhernou univerzitu, co vypadá, jak kdyby ji vystřihli z Harryho Pottera. A super moderní knihovnu, která je celá skleněná, nicméně když začne hodně foukat, tak ty skleněné tabule vypadávají z budovy dolů, a tak musí být knihovna zavřená.
univerzita a skleněná knihovna
Prošli jsme snad celé město. Viděli jsme malé historické centrum, jediné dva barvené domky v celém Aberdeenu, kluky, co skákali z mostu přímo do řeky Don (zmrzla bych!), park a květinovou univerzitní zahradu, se kterou vyhrávají soutěže o nejvíc okytkované město, dokonce na dálku i tuleně na břehu Donu a další statisíce racků.
Don se bokem od centra vlévá přímo do moře. Pláže jsou tu písčité a na obzoru lze vidět velké rybářské lodě. Šplouchání vln, křik racků, mušličky a solí prosycený vzduch. Začínal příliv. Zima a foukalo. A za přístavem mají malou rybářskou vesničku s kouzelně nazdobenými domky.
na pláži
Nakoupili jsme něco jídla, mimo jiné i báječnou místní zmrzlinu, která opravdu chutná smetanově, a ingredience na palačinky. Na večer bylo na plánu společné posezení. Sestřenky, obě Janči, my dva a ještě přišla návštěva. Bremoš ukuchtil skvělé palačinky, všichni jsme si povídali, požírali, probrali naše výletovací trasy na další dny a bylo nám dobře.
"Ještě ho naučíme, že má říkat Skotsko místo Anglie..." (Janča starší na Bremoše)
"Který z hrnků je můj?"
"Ten velký..."
"Který velký? Na jednom je napsané Really big cupa a druhý má velikost průměrného květináče."
(takové běžné podvečerní rozhovory)