Pokračování z podzimního výletu do Paříže. Tři dny s kamarády Lucemburčany, zasvěcené smíchu, pravým francouzským bagetám a courání se po památkách. Tentokrát návštěva Eiffelovky, Musée d'Orsay, Montmartru, katedrály Notre-Dame a hřibitova Père-Lachaise.
Úterý jsme zahájili, jak nejtypičtěji jsme jenom mohli - výstupem na symbol Paříže, Eiffelovku. La Tour Eiffel byla otevřena v roce 1898 na počest světové výstavy, konané právě v Paříži. Dlouho držela rekord jako nejvyšší stavba světa a průměrně ji navštíví kolem 200 000 turistů ročně. Pařížané Eiffelovku, pojmenovanou po svém tvůrci G. Eiffelovi (který mimo jiné navrhl i Sochu svobody), zpočátku nenáviděli - někteří v ní viděli hromadu šrotu, jiní falický symbol, další se báli, že jim spadne na dům. Postavena byla tedy původně jen na dobu 20 let. Před stržením ji nakonec zachránilo, že se projevila jako výborná anténa; během 2. světové války dokonce sloužila k odposlouchávání německého vysílání. Ještě že si ji Francouzi nakonec nechali, protože co by to bylo za Paříž bez Eiffelovky?! :)
Největší se zdá být, když stojíte přímo pod ní. Obrovský kolos to je!
Železná dáma
Fronta se dala zvládnout, jen mě trochu mrzelo, že byla uzavřená pokladna pro výstup schodištěm, a tak jsme museli výtahem (protože výtahem to vskutku není takový zážitek, jako když si první patro vyšlapete po svých). V prvním patře další fronta na další výtah, tentokrát méně příjemná, hrozně totiž foukalo. Naštěstí mě Lucemburčani rozptylovali historkami z nového univerzitního kampusu. A tak jsme se vyvezli až na samý vrchol světa.
Byl nádherný den, skvělá viditelnost, nemohla jsem se odtrhnout. Z prvního patra už jsme dolů seběhli po svých, rozehřát promrzlé klouby.
pohledem z ptačí perspektivy
Za doprovodu pouličních hudebníků jsme polední bagety pojedli na schodech Musée d'Orsay, toho nejkrásnějšího muzea, které bylo naším hlavním odpoledním cílem. O Orsay jsem psala již v minulém článku. Mekka impresionismu mě uchvátila snad ještě více, než když jsem galerii navštívila poprvé. Těch obrazů, soch, ach! Jako bych se ocitla v ráji...
Musée d'Orsay
Ani jsme se nenadáli, muzeum zavíralo a my opět seděli na schodech, tentorát s výhledem na líně se vlnící Seinu, od které se odráželo podvečerní podzimní slunko. Ideální čas vydat se směrem na Montmartre. Při hledání metra jsme stihli neplánovaně projít částí Tuilerijských zahrad, Jardins de Tuilerie, s fontánou a všudypřítomými zeleně natřenými židličkami. Oáza klidu, odkud byl navíc krásný pohled na Eiffelovku a Egyptský obelisk, stojící na Place de la Concorde. Pokaždé, když o Tuilerijských zahradách čtu, musím si vzpomenout na V. Huga, Balzaca a všechny ty francouzské klasiky, popisující procházky mladých dam po kolonádě - v zahradách, co se od těch dob vlastně téměř nezměnily.
dvě z Tuilerijských zahrad
Pařížské metro poprvé. Není tak zlé, jak se vypráví, a lístky byly vcelku dost levné. Vskuvka: jak poznáte v Paříži místní? Přebíhají přechody na červenou. Vysvětlit klukům, že opravdu nepotřebujeme být vnímáni jako místní, mě stálo nemalé úsilí.
Vystoupili jsme na Pigalle, vykřičené čtvrti, jejíž koloritem jsou všudypřítomné sexshopy, noční bary a peep show podniky, do kterých vás budou zvát postarší zmalované dámy. Chybět nesmí ani slavný Moulin Rouge, který byl otevřen roku 1889 jako taneční bar a dodnes jde o nejspíš nejznámější kabaret vůbec.
Montmartre je svět sám pro sebe. K Paříži byl připojen až v 19. století, a od té doby byl sídlem umělců. Ta lehce dekadentní atmosféra se zde zachovala dodnes. Malé úzké kamenné uličky, vinoucí se do kopce, jsou v kontrastu se zbytkem Paříže, plné širokých rovných bulvárů. Spousta malých restaurací, kaváren, barů, dokonce tu uvidíte i malé vinice.
Moulin Rouge a Bazilika Sacré-Coeur
Dominantou Montmartru je Basilique du Sacré-Coeur, nádherná bílá bazilika s typickou kupolí, ležící na samém vrcholku pohorku La Butte. Stavba vznikla ve 2. polovině 19. století, ačkoliv menší kostel stál poblíž již o sedm století dříve. Překvapilo mě, že byla i navečer otevřená. Během dne lze dokonce vystoupit na kupoli; musí odtud být nádherný výhled na celou Paříž. Výhled je skvělý i ze schodů pod bazilikou. Obvykle se tu můžete setkat s pouličními představeními a hudebníky, za naší návštěvy zde zrovna nějaký klučina trénoval s fotbalovým míčem a lezl u toho po lampě - byl skvělý! Černoši vám k tomu budou nabízet lahvové pivo s pořádnou přirážkou. Schody na Montmartru jsou zkrátka jedním z míst, kam se stojí za to podívat.
Až se nám z toho poklidného místa nechtělo zpátky. Večer jsme se tedy rozhodli zakončit v z malých tradičních barů přímo na Montmartru, schovaných před turisty v jedné z bočních uliček. Popíjela jsem mojito, kluci pivo, seděli jsme u venkovního posezení a sledovali pulzování večerního života okolo. Ani nevím, kolik času jsme v baru proseděli, ale na hotel jsme dorazili snad až kolem půlnoci.
Středa byla naším posledním dnem výletu. Na mě odpoledne čekal autobus do Česka, na kluky TGV směr Lucemburk. Napsala jsem pohledy, sbalila svých pár drobností, kluci v mezičase srovnali účty a snídani jsme si už dopřáli na tradičních trzích, co se konaly přímo před hotelem. Uhh, těch dobrot!
Dopoledne jsme se rozhodli zasvětit hřbitovu Père-Lachaise. Pochována je zde třeba Edith Piaf, malíři jako Delacroix či Pissarro, spisovatelé Balzac, Molière, Alfred de Musset, La Fontaine, hrobku tu má dokonce i velikán Oscar Wilde. Hřbitov leží ve 20. obvodu, my se k němu vydali metrem. Père-Lachaise nás uvítal tichem a pěšinami zasypanými oranžovým podzimním listím. Spousta mramorových náhrobků a hrobek - některé ve tvaru věžiček, domů, antických chrámů. Snad jako by se celé vážené pařížské rodiny předháněly, která má hrobku vyšší a honosnější. Naopak ti největší umělci mají hroby skromné, až bychom je přešli bez povšimnutí.
Díky plánku jsme brzy našli několik hrobek, co nás zajímaly nejvíce - hrob Edit Piaf je velmi prostý, naopak Oscar Wilde má hrobku poněkud kýčovitou, v egyptském stylu moderním v období 10. let. Fanynky se bavily obtiskáváním rudých rtěnek na mramor, takže je nyní hrob obehnaný sklem, škoda škoda.
nalevo Edith Piaf, napravo O. Wilde
Na hřbitově jsme mnoho turistů nepotkali - snad jedinou skupinkou byla družina postarších českých dam, které zrovna hledaly hrob Edith Piaf a náramně se smály, že jsem jejich krajanka, když jsem je k němu nasměrovala :). Příjemná, byť možná poněkud melancholická procházka.
Zbytek dne jsme strávili brouzdáním po Île de la cité, ostrůvku uprostřed Seiny se slavnou katedrálou Notre-Dame, a Latinské čtvrti, Quartier latin. Katedrála Notre-Dame de Paris je skvostným příkladem francouzské gotiky. Celé průčelí je zdobené soškami, z nichž každá má svůj význam. Stavba byla dokončena roku 1345 a nádherná je i zevnitř - mně se líbily nejvíce vitráže v oknech.
Notre-Dame de Paris
Vylézt si můžete i na jednu ze dvou předních věží katedrály, ale fronta na výstup byla nekonečně dlouhá a my dali přednost obědu v parku. Uvelebili jsme se v Jardin du Luxembourg, Lucemburské zahradě, další z mnoha pařížských oáz klidu. Lucemburská zahrada se svou hlavní dominantou, Lucemburským palácem, leží přímo v Latinské čtvrti. Latinské proto, že centrem čtvrti je univerzita Sorbonna, na které se v době její největší slávy mluvilo právě latinsky.
Lucemburská zahrada a Lucemburský palác
Erasmus never ends.
A pak už jen poobědové posezení v kavárně, následované uloudanou cestou na hotel pro tašky, metrem, dlouhým loučením a mým sprintem na autobus. Zpátky jsem jela Eurolines a never-ever. V autobuse byla taková zima, že jsem těch 15 hodin cesty do Prahy odnesla dalšími dvěma týdny na antibiotikách. Raději se pak nezmiňovat o potřebě speciálního check-inu před odjezdem, kvůli kterému mi autobus málem ujel. Uff uff.
Přesto všechno - bylo to báječné. Tři dny strávené s kamarády; čert ví, kdy se zase uvidíme. Což mi připomíná, že mi kluci pořád ještě neposlali společné fotky. Paříž zůstává, spolu s Amsterdamem a Vídní, jedním z míst, kam se budu při každé příležitosti ráda vracet. Protože do Paříže se nelze nezamilovat.
la ville d'amour :)