Metz, česky Méty, je sympatické francouzské městečko jako vystřižené ze středověkých pohádek. Nachází se na severovýchodě Francie při samých hranicích s Německem a Lucemburskem a jde o hlavní správní středisko regionu Lorraine (Lotrinsko).
Do Metz jsme se vydali minulou neděli. Ačkoliv ve Francii obvykle platí, že se v neděli nepracuje, tudíž jsou památky i obchody zavřené, v případě Metz jsme nemohli vybrat datum lépe. Město bylo příjemně vylidněné, muzea otevřená, na ulicích jsme potkávali jen místní vyrážející na procházky s dětmi a psíky. Navíc se na nás snad poprvé za dobu pobytu v Lucembursku usmálo počasí a téměř celý den svítilo sluníčko - to protože jsem si vzala svoji zimní čepici. Jsem si jistá, že kdybych ji nechala doma, zasypaly by nás sněhové závěje.
Sešlo se nás sedm, všichni studenti na Erasmu. Byli jsme taková hezká mezinárodní směska :) Z Esch-sur-Alzette jsme dojeli do Metz za slabou hodinku a kousek včetně přestupu v Bettembourgu. Lístek nás i přes hromadnou slevu stál každého 14 euro, z čehož jsem usoudila, že pro příště sháníme na výlety auto. Krajina je v Lotrinsku stejná jako u nás, jen Číňanky z ní nemohly spustit oči.
métské nádraží a náměstí Saint Louis
V Metz nás uchvátilo hned po výstupu z vlaku krásné nádraží. První větší zastávkou ovšem byla až katedrála sv. Štěpána, francouzsky Cathédrale Saint-Étienne de Metz, pro kterou je městečko známé. Cestou ke katedrále jsme smlsli dobroty z bageterie (já v rámci úspor své domácí toasty z kozím sýrem) a užívali si našeho prvního většího výletu.
Obří gotická katedrála z přelomu 13. a 14. století je opravdu velkolepou stavbou. Největší se zdá být, když vstoupíte dovnitř - má až děsivě vysoké stropy, postupně se zužující, jako by stačilo jen se natáhnout a dotknout se samotného nebe...
katedrála sv. Štěpána
Zajímavé jsou i vitráže v oknech - ty nejznámější pochází od Chagalla. Trefili jsme se zrovna do závěru nedělní mše. Katedrálou se nesl zpět a vůně kadidla. Bylo to tam nádherné, posvátné, tajemné. Ani jsme nedutali.
Po návštěvě katedrály jsme si prošli téměř celé historické centrum. Městem protéká řeka Mosella - na jednom z mostů, odkud byl na Metz krásný výhled, jsme nacvakali několik společných fotek. Jeden postarší Francouz na nás u toho mával dětským zlatým mečem, který ukradl vnoučkovi, a odkud prý že to jsme - Lucembursko, Česko, Litva, Slovensko, Hong Kong... Bylo hezky, kolem nás se projížděly děti na koloběžkách a poletovaly kachny. Nedělní pohoda.
řeka Moselle
Druhou zastávkou bylo muzeum Musée de La Cour d'Or, největší muzeum v Metz, kde se často konají umělecké semináře. Rázu je převážně historického - provede vás sutinami starých římských lázní, na jehož troskách je postaveno, životem ve středověkých Métách (z tohoto období mi nejvíce utkvěly v hlavě nádherné zdobené dřevěné stropy s heraldickými výjevy z období renesance) a závěr prohlídky tvoří menší galerie, ve které jsem ze známějších jmen postřehla jen Delacroixe. Zajímavé byly hroby s kostrami z římského období, obrazy École de Metz a dokonce i samotné prostory muzea, které sídlí v rozlehlém domě ze 17. století. Je to tam trochu jako bludiště - občas člověk tápe, kam se vydat. Vstupné nás stálo tuším 3 € 40 (studentské). Pokud máte v Metz čas, tak je muzeum příjemné zpestření, nicméně když jej vynecháte, nic se nestane. Osobně jsem vnímala jako velký nedostatek, že vystavované exponáty mají popisky jen ve francouzštině. Tím moc zahraničních turistů nepřilákají :(
ochutnávka z muzea - sochy a dřevěné malované stropy
Po muzeu jsme se roztrhli - udržet pohromadě skupinku 7 lidí bylo takřka nemožné. "Moje" část se vydala svižným tempem k Centre Pompidou-Metz, situovaném na opačném konci města. Vidět je přímo z vlakového nádraží - z dálky připomíná Kaplického Chobotnici v bílém provedení. Métské Pompidou je odnoží pařížského Centre Georges Pompidou, velkého kulturního a uměleckého centra. Otevřeno bylo v roce 2010 a mimo Paříž jde o největší sbírku moderního umění ve Francii.
Budova je hodně zajímavá už zvenčí, příjemně je řešený i vestibul, kde na stromcích v květináčích visely lístečky s přáními jednotlivých návštěvníků. Přízemní patro je věnované velkým a prostorově náročným dílům - a ačkoliv fanynkou moderního umění nejsem, některé mi přišly dost nápadité. Hodně se mi líbilo, že k většině obrazů a instalovaných objektů bylo i povídání a fotodokumentace ke vzniku díla, navíc vždy ve francouzštině, angličtině i němčině. Zaujala mě jedna super myšlenka "Tak třeba maluju červenou a najednou myslím na modrou. Tak vezmu modrou a hodím tam modrou." Tomu aspoň říkám vysoké umění! :))
Centre Pompidou-Metz
První patro bylo ještě zajímavější. Vůbec tedy nevím, kdo všechno v něm vystavoval, nicméně tady to nebylo o jménech ani o jednotlivých dílech, ale o feelingu, pocitu z celku. Prostě to dohromady dávalo smysl. Mistrně naaranžované a skvěle doplněné hudbou, světly. Líbilo se moc! V prvním patře jsou i dílny pro děti a občas tu probíhají workshopy.
Moc jsem se těšila na druhé a třetí patro, ta byla ale bohužel zavřená - zrovna se přestavovaly expozice. Ačkoliv jsem toho od centra moc neočekávala, i přes zavřenou polovinu galerie jsem odcházela plně nasycená dojmy. Moc doporučuji k návštěvě (studenti i nestudenti do 26 let mají navíc vstup gratis). My jsme návštěvu zakončili v Pompidouovské kavárně přímo v galerii, kde jsem si dala skvělou horkou čokoládu. Pokecali jsme, vymysleli plán na odpoledne a počkali na zbytek výpravy, který do kavárny dorazil o necelou hodinku později. Příjemně jsem si odpočinula a natěšila se na pokračování výletu.
Kroky nás vedly opět do historického centra, tentokrát na jedno z náměstí, kde zrovna probíhala pouť. Protože mě kolotoče nelákaly, s Kubou (dalším Čechem) jsme se trhli a šli si projít zbytek staré zástavby. V některých dlaždicích v centru můžete vidět zlaté šipky - s drakem nebo hradem, i vydali jsme se po šipkách. Po cestě jsme narazili na odsvěcený kostel, ve kterém zrovna probíhala prodejní výstava fotografií a obrazů uměleckého klubu. Hezké, moc hezké.
K drakovi jsme dorazili po chvilce (je zavěšený uprostřed ulice). Jsem si zpočátku myslela, jestli to nejsou pozůstatky oslav čínského Nového roku, ale nenechte se zmást, jde o pověst o příšerce jménem Graoully, která se v Métách někdy ve 3. století n.l. údajně zjevila, až její řádění ukončil svatý Clément, díky kterému zavládlo v Métách křesťanství, láska a mír. Vyobrazení Graoully můžete najít i v katedrále sv. Štěpána.
Graoully a jedno z francouzských přísloví
Další zlaté šipky, tentokrát s vyobrazením hradu, nás zavedly přes krásnou okružní cestu tím nejhezčím, co jde ve městě vidět, přímo k Porte des Allemands, Německé bráně ze 13. století. Brána je zbytkem středověkého opevnění a připomíná spíše malou pevnost, střežící poklidnout říčku Seille. Svému účelu sloužila až do začátku 20. století. Brána je otevřená každý den, takže můžete nahlédnout dovnitř a vylézt na opevnění. Moc hezké místo.
Porte des Allemands ze všech úhlů a liduprázdné uličky okolo
Pomalu jsme se prošli nazpět, na pouti pojedli výborné palačinky s kaštanovým krémem (mňamka) a sešli se s ostatními. Vlak nám jel za chvilku a po hodince jsme byli doma. Esch nás uvítal už za tmy.
Méty považuji za krásné město, které rozhodně stojí za návštěvu. Má za sebou bohatou minulost - od keltsko-římských dob, kdy byly Méty známé díky obchodu s vínem, po středověk a raný novověk, co za sebou zanechaly monumentální kostely a zdobené měšťanské doby s podloubím, až po prvky současného moderního města, jako je třeba Centre Pompidou. Jeden den na prohlídku plně stačí, abyste se nadýchali té správné atmosféry, ale stojí to za to.