Za Tlapkou do Ostravy - 2. část

Sobotní odpoledne jsme se rozhodly zasvětit areálu DOV - Dolní oblast Vítkovice. DOV, nacházející se v přímém sousedství historického centra Ostravy, tvoří bývalý důl Hlubina, koksovna a vysoká pec, na které vznikla jako nadstavba tzv. Bolt Tower, šroubovitá 77 metrů vysoká věž, kde se nachází vyhlídka a malá kavárna. Právě do kavárny jsme mířily i my. Dá se do ní dostat zaplacením 200 kč vstupného, kdy 100 kč je váš "kredit" pro útratu v kavárně, a nebo absolvováním velké prohlídky, kdy dostanete na vyhlídce rozchod, který se dá využít i pro posezení v kavárně.

Jaké bylo naše překvapení, když nás slečna u pokladny dost nemile odbyla, že pokud nemáme do kavárny rezervaci, tak se do ní rozhodně nedostaneme. A protože poslední velká prohlídka začala před 20 minutami, naše cesta na Bolt Tower se pro sobotu uzavřela. Nelenily jsme a domluvily si alespoň rezervaci na velký prohlídkový okruh na další den. To byl dobrý tah - ačkoliv jsme zvolily variantu už v 10 ráno, návštěvníků tam v neděli čekalo na prohlídku tolik, že hned ráno zaplnili rezervace na celý zbytek dne.

 
Vítkovické železárny

V sobotu jsme si tak alespoň v klidu prošly zbytek areálu: mimo zmiňované původní tři železárenské památky totiž v DOV stojí i aula Gong, kde probíhají koncerty a výstavy (a kde najdete pěknou kavárnu Marylin a WC zdarma) a v neposlední řadě Malý a Velký svět techniky, dvě vzdělávací interaktivní centra, kde se na technických a vědeckých modelech vyřádí děti i dospělí.

Po neúspěchu s kavárnou na Bolt Tower jsme se vydaly do mléčného baru Naproti, což je malý podnik přímo pod Tlapkou oblíbeným Minikinem. Mléčný bar Naproti si zakládá na čerstvém farmářském mléku a konceptu sociálního podnikání - laskominy zde vyrábí handicapovaní. Dala jsem si čokoládový milkshake a dortík. Obojí bylo chuťově báječné a v koktejlu byly cítit kusy čokolády, navíc má kavárna zahrádku s fajn posezením.

Jen co jsme se občerstvily, vyrazily jsme na další z ostravských monumentů: haldu Emu. Haldy, čili hromady hlušiny, které byly navršeny jako odpad při těžbě, vznikaly po celém Ostravsku. Nejznámější Ema je zajímavá zejména tím, že uvnitř stále hoří, kvůli čemuž se každoročně zmenšuje. Momentálně je vrchol ve výšce cca 315 m.n.m. a je odsud dobrý výhled na celou Ostravu.

I dalekohled jsme měly!

Z Emy se neustále uvolňují plyny a výpary.

Teplo je ze země cítit i v létě a na vrcholu se neudrží sníh. Poté, co se několik přespávajícíh bezdomovců otrávilo jedovatými plyny, byl vstup na haldu na pár let zakázán, od roku 2012 je však na vlastní nebezpečí znovu povolený. Na haldu vede naučená stezka a na vrcholku se nalézá malý pomníček z kamenů.

Výhled byl moc pěkný, více se mi ale líbil samotný výstup: červená natroud vyschlá hlína a "rozháněče plynů" - zadrátované hromady kamenů, které stojí na puklinách, odkud uniká plynů nejvíce. Kouřilo se z nich, ve vzduchu byla cítit síra a siřičitany zde přímo kondenzovaly a krystalizovaly. Průvodce po Ostravsku nelhaly a já mám odškrtnutou první sopku, ač "jen" ostravskou. :)

 
jeden z "rozháněčů" plynů a vrcholová pyramida s pomníkem v dáli

Sobotu hodnotím velmi úspěšně: Landek park s hornickým muzeem, část Vítkovic a halda Ema, navíc vynikající oběd a zákusek z mléčného baru. Tlapka celou sobotu trnula, jestli na haldu trefíme, ale velmi úspěšně jsme to vzaly zkratkou, a tak jsme stály na vrcholu za krásnou půlhodinku (a dolů to šlo ještě rychleji). Pak už jen cesta do Orlové, posezení na zahradě, večeře a spát. V neděli jsme totiž vstávaly brzo, abychom na desátou byly ve Vítkovicích. Shodou okolností jsme v autobuse směr Ostrava narazily na Tomáše, a tak jsem se mimo rodinu a retrívra Orinka seznámila i s Tlapčiným milým, který měl do DOV shodou okolností taky cestu. Svět je malý a Orlová obzvlášť!

DOV

Před prohlídkou dostali všichni návštěvníci helmy a krátké školení o historii areálu Dolních Vítkovic. Vítkovické železárny byly založeny roku 1828, postupně byl otevřen i důl Hlubina, čímž se železárny staly nezávislé na dovozu paliva, a následně i koksovna. Výroba zde skončila až roku 1997. V roce 2012 se brány železáren znovu otevřely, tentokrát jako industriální památka. Téměř dvouhodinový okruh nás provedl po všech částech původního areálu: prvně jsme vyjeli na vysokou pec a Bolt Tower, odkud byl krásný výhled na celou Ostravu i železárny pod námi, a poté jsme se podívali do útrob železáren, a to včetně samotné pece a řídící centrály. Přednáška byla velice zajímavá. Samotný areál mi pak hodně připomínal lucemburský Belval, kde jsem absolvovala téměř totožnou prohlídku železáren o rok dříve. Na Vítkovicích obdivuji nápad s pořádáním koncertů a festivalů (například slavné Colours of Ostrava), které musí být v prostředí železáren naprostá pecka.

Bolt Tower dobyta! :)

Po prohlídce jsme si ještě prošly putovní výstavu fotografií z vojenských misí Ten druhý život, kterou jsem už viděla v Brně (report zde). K výstavě se váže vtipná historka. V sobotu, když jsme si procházely DOV, jsme nakoukly i do auly Gong, kde výstava probíhala. Paní u vstupu mi přišla velmi povědomá. Chvíli mi vrtala hlavou a nakonec jsem logicky vyhodnotila, že nejspíše jezdí s výstavou a pamatuji si ji proto z brněnské prohlídky. V neděli byla paní u vstupu znovu. Zaměřila si mě a rovnou zahlásila: "Neznáme se z firmy abc?" Bingo, záhada vyřešena! Kdysi dávno, v mé první práci, jsme spolu chvíli pracovaly. Zatímco si Tlapka prošla výstavu, já si s paní vyměnila novinky a obě jsme se zasmály, jak jsme svorně tápaly, odkud se známe. Jak je ten svět malý, uvědomila jsem si ten den již podruhé.

Na oběd jsme se rozhodly zajít do mléčného baru Naproti, kde nás již v sobotu zaujaly palačinky. Palačinky byly vskutku vynikající, stejně jako domácí limonáda; mléčný bar opět nezklamal. Poslední na programu dne byla procházka na Slezskoostravský hrad. Slezskoostravský hrad jako hrad moc nevypadá: dříve stával na kopci, ale kopec se kvůli poddolování propadl, navíc v něm nenajdete žádné zajímavé interiéry. Současná věž s vstupní bránou, která se jako jediná z původního komplexu dochovala, pochází z počátku 16. století. Co se zbytku týče, hrad působí spíše jako větší stodola. Přesto se mi ale velmi líbil. Vevnitř byly hezké malé výstavy: první expozice nabízela sbírku dětských hraček, kde jsme s Tlapkou poznávaly hry, se kterými jsme si i my hrávaly, druhá výstava pojednávala o Jantarové stezce a třetí byla zasvěcená postavě Xavera Zahozence, loupeživého rytíře a maskota hradu. Dále hrad nabízel několik expozic čertů a čarodějnic.

 
Slezskoostravský hrad a výstava hraček

Celková prohlídka se tak docela natáhla - natolik, že jsem vlak stíhala jen velmi těsně. Na nádraží jsem však úspěšně dorazila, Tlapka mě doprovodila až na perón, zamávaly jsme si a slíbily si, že se brzo uvidíme v Brně. Doufala jsem naivně, že jsem si cestovní nepříjemnosti vybrala už po cestě do Ostravy. Inu, nemohla jsem se více mýlit. Těsně před Olomoucí spadlo dítě pod vlak, a tak jsme stáli... a stáli a stáli. Místo plánované pauzy na večeři jsem tak trnula, aby mi navazující autobus neujel. Naštěstí neujel, cestovalo nás do Brna hodně a další spoje byly beznadějně vyprodané, tudíž nás v Regiojetu neměli kam přerezervovat a původní autobus musel počkat. Utišovala jsem se, už pěkně hladová, že si koupím aspoň croissant v autobusu a zapiju ho dobrou horkou čokoládou. Žlutý autobus se však rozbil, a tak místo něj poslali nějakou starou Karosu, kde croissanty neprodávali a o čokoládě jsem si mohla nechat jen zdát. Navíc jsem při přestupu hrozně zmokla a slečna přede mnou měla rozbité sedadlo, takže se neustále houpala zepředu dozadu. Ještěže je to z Olomouce do Brna jen kousek, uff.

Přes zábavné zážitky z cesty, byl to báječný víkend. Tlapičce tímto ještě jednou děkuji a doufám, že se brzy znovu setkáme. Co vy a legendární Ostrava? Láká vás na návštěvu? Osobně si myslím, že Ostrava má co nabídnout, a to jsem ani nestihla ZOO a Miniuni. Industriální dědictví Ostravy je něco unikátního a jinde se s ním v Česku nepotkáte. Je velmi dobře, že město, ač zatížené komunistickou minulostí, svou příležitost v turismu uvidělo a chytilo se jí.

- fotky na Rajčeti zde -