Lucemburský deník VI

Mému pobytu v Lucembursku se začal odpočítávat poslední měsíc. O to větší motivace stihnout toho před odjezdem co nejvíc! Nutno říct, že jak jsem na bytě déle než tři dny v kuse, cítím podivné svrbění. Cestování se stalo drogou, které se budu po návratu do ČR jen těžko zbavovat.

Začátkem května jsem se jela podívat na víkend do Brna. Byla to dost hurá akce. Ve škole jsem končila ve čtvrtek v šest, autobus mi měl odjíždět 21:30. Vyhodnotila jsem, že jezdit na otočku ze školy do bytu nemá smysl, a tak jsem si věci vzala již ráno, večer zůstala ve studovně, dokončila online kurzy pro MUNI ...a poslední dvě hodiny strávila na party, co se zrovna rozjížděla ve školním Unilounge. Tak se to dělá!

Víkend byl každopádně skvělý. Poňuchala jsem si turbomyší mimina, viděla se s Bremošem, rodinou a kamarády, pojedla hromadu sushi a přecpala se mamčiné rajské.

 
jedno zvědavé myší mimino a japonský večer

Cesta nazpět z Brna do Luxu byla zábavná. Autobus byl v době, kdy jsem lístky kupovala, beznadějně vyprodaný, ale naštěstí jsem natrefila na levné letenky do belgického Charleroi, odkud je to do Lucemburska coby kamenem dohodil (a navíc letadlo, že jo). V pondělí ráno jsem proto vyrážela na autobus do Prahy, raději s řádným předstihem kvůli opravě D1, odpoledne mě čekal přelet Praha-Charleroi, který byl až na pár turbulencí v pohodě (dokonce se ani netleskalo!), následně 2 hodiny čekání na letišti, to mi naštěstí zpříjemnil pozváním na kávu jeden pán pracující v Evropské komisi, poté 3 hodiny přejezd autobusem do Lucemburku a v Lucemburku mi ujel vlak do Esche, tudíž domů jsem se dostala po "krásných" 14 hodinách cesty těsně před půlnocí. Po této zkušenosti zůstávám u starého dobrého cestování autobusem. Letadlo je sice strašně cool, ale autobusem bych byla doma rozhodně o pár hodin rychleji.

Ještě zábavnější bylo, když jsem zjistila, že se mi v Brně podařilo nechat veškeré své poznámky z přednášek. Naštěstí pošta balíček doručila bez ztráty kytičky :)

Pobyt v Lucembursku mě naučil svaté trpělivosti, zvláště, co se dopravy týče. Vše má svůj čas - onehdá jsem třeba jela domů ze školy 2,5 hodiny. Nikde žádná havárka, žádná uzávěrka, zkrátka "jen" zkolabovala doprava včetně vlaků. A co teprve, když se v Lucemburku běžel ING maraton, to pro jistotu zavřeli ÚPLNĚ všechno. Ač vybavená podpatky, hrdě jsem se rozhodla Lucemburkem prodrat po svých. Jenže to jsem netušila, že jen na vlakové nádraží mi to bude trvat přes dvě hodiny, protože maraton ochromil město i co se týkalo pěších.

A všude policejní hlídky, aby naštvaní chodci nepřebíhali přes trať. Pchh.

Taky vás Erasmus naučí, že ty podivné zvuky uprostřed noci nejsou duchové, ale jen opilá návštěva vaší spolubydlící, a že vyspat se dá i se seplým požárním alarmem. Stejně tak riziko spaní před vlakovým nádražím je natolik všudypřítomné, že ve mně již nevzbuzuje pražádné emoce. Ujel mi poslední vlak do Esche? Však co, ono to vždycky nějak dopadne. Párty až do rána to jistí. Ve Whitu i v Bypassu mají otevřeno až do šesti, odzkoušeno ;)

Začalo mi zkouškové. Ze dvou předmětů mám již odevzdané závěrečné projekty a taky mám za sebou obávanou zkoušku z IT. Ačkoliv od uzávěrky projektů již uběhlo více než měsíc, výsledky stále nikde. Známku nemám ani ze zkoušky, co jsem psala před 2 týdny. A že prý je to tu tak normální. Takže to vidím, že pojedů domů s nejmenším tušením, jak jsem dopadla (a minimální možností jakéhokoliv odvolání). Kdyby na tom nezáleželo případné navrácení stipendia, tak to neřeším, ale v současné situaci to řeším velice.

S tím souvisí, že se hodně učím. Výuku jsme stylově uzavřeli přednáškou výkonného ředitele J.P. Morgan. Teď jsem na bytě dva týdny zcela sama - Sakurka odjela na dovolenou a Natalie do Německa. Také jsem ukončila tři předměty pro MUNI a napsala seminárku do francouzské literatury. S tou jsem si užila, jelikož mi byla nakázáno zpracovat jakékoliv současné dílo. Jenže já ze současných frankofonních autorů neznám snad nikoho, čtu jen francouzskou klasiku. Tudíž nastala fáze googlení. Vyhledala jsem si seznam čtiva dostupného v místních knihovnách, vybrala dvě nejútlejší díla a odebrala se do národní knihovny. Tam mě poslali do městské knihovny, že knížky již nejspíš nemají. Tak jsem oficiálně registrovaná už ve třetí lucemburské knihovně (poslední je školní). Ještě se můžu přihlásit do knihovny v Eschi, aby byl můj seznam kompletní... Mají štěstí, že je to pro studenty zdarma.

Knížka mi každopádně udělala radost. Když jsem ji otevřela, byly v ní zatrhané fráze s tužkou dopsanými překlady... českými! Haha!

 
to jsem si naivně mysela, že mi na Mezinárodní instituce budou stačit zápisky spolužáků z loňska...

Když jsem se Saku smála, že šla 1. května "omylem" do školy, nečekala jsem, že se mi TA VĚC zadaří o pár týdnů později taky. Naštěstí jsem nešla do školy, ale "jen" do zavřeného obchodu na opačném konci Esche. Jen večeře pak byla prachbídná (aspoň že non-stop s vínem byl otevřený, to jsem stejně potřebovala nejvíc).

Co se sociálního života týče, zvládla jsem několik velmi dobrých večírků a taky se šla podívat na univerzitní Miss & Mister of Uni, kam se přihlásila polovina mých spolužáků. "Proč ses nepřihlásila ty?", ptali se. "Vždyť bys to s přehledem vyhrála!" No, co jsem se koukala na tu konkurenci, tak bych se snad na tu bednu i dostala :))

poslední afterschool party v Unilounge

Výlety jsem musela kvůli zkouškám trochu omezit, ale přesto jsem si neplánovaně zajela do Amsterdamu, byla jsem znovu v Bruselu a taky v Antverpách, též jsem se Sakurkou a Maggie vyrazila nakupovat do německého Saarbrückenu (nákupy se sice omezily na vydrancování DM drogerie, ale i tak to byl fajn výlet), konečně jsem se podívala do MUDAM galerie, byla jsem fandit kamarádům na ING maratonu a minulou neděli jsem zvládla projet většinu míst na mém lucemburském must-see seznamu.

Bez auta se tu cestuje špatně, a tak jsem se mile usmívala na jednoho sympatického Lucemburčana tak dlouho, dokud mi neodkýval, že si se mnou a mými kamarády z Erasmu udělá výlet na hrad Vianden. Vianden je takový místní Karlštejn. Postaven byl během 11.-14. století, ale moc se toho z něj nedochovalo, je prakticky celý zrekonstruovaný, stejně tak interiéry byly víceméně rozkradeny. Podařilo se nám nenápadně připojit ke skupince s průvodcem, a tak jsme to měli i s komentářem v angličtině (dokud nás v polovině prohlídky neodhalili, heh). Celý Vianden je moc pěkný i sám o sobě, roztomile kýčovité středověké městečko. Hezké to bylo!

 
Vianden crew

Přojížďka se nám všem moc líbila (komu by se taky nelíbilo, vozit se celý den v BMW sport, že :)), a tak jsme si výlet protáhli ještě o zastávku v městečku Wiltz, kde je malý zámeček, super hollywoodský nápis a skvělé dětské hřiště s prolézačkami, ze kterého sem fotky raději dávat nebudu, protože bych tím zkazila veškeré iluze o studující elitě národa :)

Poslední zastávkou byl Esch-sur-Sûre, malebné městečko se zbytky pevnosti, na kterou jsme se vylezli podívat. Za jeden den jsme tak projeli celé Lucembursko, od jihu až na sever, vzali jsme to i přes belgický Arlon. Rozpršelo se až po cestě nazpět, z výletu byli všichni účastníci nadšení, takže příště nejspíš zorganizuju druhé kolo na jezero Echternach nebo lehkou túru do Vallée de sept châteaux, Údolí sedmi hradů.

 
  Wiltz a Esch-sur-Sûre

A za zkoušky se odměním dvoudenním výletem do Štrasburku. Tak myslím, že se mi domů nakonec ani nebude chtít.