Psal se krásný dubnový podvečer a my se s Dianou toulaly po kouzelném centru Brugg, se všemi historickými stavbami, restauracemi a obchody s pravou belgickou čokoládou.
První díl z Brugg a Oostende k přečtení zde.
Malebných zákoutí jsme objevily tolik, že bychom to ani nespočítaly. Došly jsme až k jezeru Love Lake , kam jsme se hodinku předtím plavily na loďce. Objevily jsme i vesničku Begijnhof, dvůr bekyní, skládající se z bílých domků s tmavě hnědými střechami a parku, kde rostly tisíce narcisek. Také přišla na přetřes otázka, co s načatým večerem. Jako zcela zásadní se nám jevilo najít hospodu, kde bychom se za rozumný peníz najedly. Bohužel, ceny jídel byly hodně vysoké i na belgické poměry (kolem 15 € za hlavní jídlo, uff).
Love Lake a Begijnhof
Cestou k hostelu jsme ráno zahlédly vývěsní štít lákající na polévku v chlebu, a tak jsme se rozhodly hospůdku najít. Úspěšné jsme nebyly, taverna již měla nejspíš zavřeno. Rezignovaly jsme a vydaly se aspoň k obchodu, že si něco uvaříme na hostelu. Vše ovšem zavíralo v sedm, hodinky ukazovaly půl osmou, takže smůla. Nakonec se nám podařilo narazit na nabídku jedné z restaurací - denní polévka za 5 €, jo! Restaurace působila dost luxusně, měla sezení na prosklené terase, kde bylo příjemně teplo a přitom skvělý výhled na hemžící se lidské mravence na náměstí. Rajská polévka byla báječná, už dlouho mi tak nikde nechutnalo. Na druhou stranu, po celodenním hladovění (sendviče z domu se za jídlo nepočítají :)) bych považovala za božskou manu snad cokoliv.
Když jsme opouštěly restauraci, už se pomalu snášela tma. Přesunuly jsme se proto na hostel, kde jsme si v kuchyni uvařily spoustu horkého čaje, dojedly zásoby (včetně těch čokoládových :)) a hlavně se teple přioblékly. Po deváté už jsme vyrážely do víru města. Noční Bruggy nádherně svítily, vše bylo tajemné, kouzelné a občas kolem nás projel kočár, který jen pomáhal dokreslit dobovou atmosféru.
náměstí Markt za tmy - vlevo radnice, napravo "perníkové" domky
Dobrou hodinu a půl jsme se jen tak toulaly, nadšeně si prohlížely nasvícené památky a nenápadně se poohlížely po baru, kde bychom mohly strávit zbytek večera. Překvapilo nás, že vše postupně zavíralo. Bylo přímo vidět, jak okna v přízemí domů postupně zhasínala a rozsvěcovala se ta v podlaží, to když majitelé uzavřeli bar a přesunuli se do obytné části. Už jsme plánovaly vytáhnout hostelovou mapku, kde jsme měly bary a hospody zakroužkované, když jsme narazily úplnou náhodou na bar, co nejenže nezavíral v 11, ale dokonce i lákal na 100 druhů piv. Ha, to jsme přesně hledaly!
Bar byl poloprázdný, s útulným posezením v kožených křeslech a dekoracemi na stěnách v podobě vývěsních štítů různých pivních značek. Pivní list měli opravdu rozsáhlý a my jeho studiem strávily hodnou chvíli. Nakonec zvítězilo amber pivo Bush s 12% alkoholu (to jsme ještě vůbec netušily, co si objednáváme, hlavně co se voltáže týče). A že nám chutnalo! Když Bush došel, objednala jsem si Duchesse de Bourgogne, Vévodkyni z Burgund, další amber-ale, ta už ale měla procenta poloviční (zato Dianka zvládla další dvanáctiprocentní).
:)
Bar jsme opouštěly v jednu v noci ve značně rozverné náladě (nejvíce nás bavily krásné vinné skleničky, ve kterých se zde piva podávají). Veselé jsme byly i ve chvíli, kdy jsme zjistily, že vůbec netušíme, kde se nacházíme, uličky Brugg jsou totiž zákeřné i v denním světle, natož za tmy. A tak jsme se vydaly, kam nás zrovna nohy nesly - samozřejmě přesně opačným směrem, než jsme měly jít. Sice jsme po cestě potkaly nějakého chlapce, co nám vysvětloval, že máme hostel za našimi zády, ale měly jsme příliš skvělou náladu na to, abychom ho poslechly. A pak jsme se po cca 45 minutách vynořily na úplně stejné uličce přímo před barem, ze kterého jsme před necelou hodinou vyšly. Na druhý pokus už se mi naštěstí podařilo zorientovat - a zjistily jsme, že hostel leží od baru cca 150 metrů. Ach jo, jsem ztracený případ :)
V noci nefungovala recepce, a tak jsme už u registrace dostaly kód, který stačilo vyťukat do systému ve dveřích, abychom mohly v noci dovnitř. Měly jsme štěstí, někdo před námi nechal otevřeno, a tak jsme se nemusely páčením dveří zaobírat a mohly rovnou do sprchy a spát. Skupinka, co šla po nás, otevřeno už neměla - dovnitř se dobývali dobrých 20 minut.
Budík zvonil nelítostně brzy a vylézt v 8 hodin z peřin nás stálo nemalé úsilí, ovšem vyspaly jsme se fajn. Prvním úkonem byla výprava pro čerstvé pečivo na snídani do blízké pekárny; uvařily jsme si k němu kafe a naplánovaly výletní plán na pátek. Cílem bylo okruh po Bruggách zahrnující i blízké okolí a následně přesun do přímořského letoviska Oostende.
Jako první nás čekal kostel Panenky Marie, Onze-Lieve-Vrouwekerk (nebo též anglicky Church of Our Lady). Kostel není nijak zvláště rozsáhlý ani zajímavý, navíc se jeho část zrovna přestavuje, obsahuje ale velmi cenné sbírky - hlavním lákadlem je Michelangelova Madonna, kvůli které jsme sem zamířily i my. Sbírky jsou přístupné za drobný peníz a co se ostatních děl týče (pár obrazů, nějaké triptychy a dřevěná kazatelna), příliš mě neuchvátily. Madonna za to ovšem stála. Ve srovnání s dalšími mramorovými sochami jako by byla živá, propracovaná do posledního detailu. Úplně zářila.
Onze-Lieve-Vrouwekerk a snaha zachytit Madonnu (uprostřed)
Dále jsme pokračovaly směrem pryč z města - hodně nám v plánování pomohla mapka, co jsme dostaly předchozí den na recepci hostelu, kde nám paní doporučila tu nejzajímavější trasu. Vydaly jsme se do parku, kde se prý v létě často pořádají pikniky. Je plný malebných zákoutí, kroutících se stezek a pohledů na kanál. Až mě překvapilo, jak velké lodě kanály proplavou - mosty zde mají zvedací mechanismy.
Bylo nádherně, ještě tepleji než předešlý den, a my si přicházející léto patřičně užívaly. Minuly jsme Gentpoort, Gentskou bránu, kam jsme se chtěly jít též podívat, ale byla zavřená. Stavba připomínající malou pevnost byla zavřená i po cestě zpátky. A ačkoliv to z otevírací doby vůbec není patrné, nejspíš bývá otevřená jen o víkendu, zrada.
běžná ulice na okraji Brugg nalevo a Gentpoort se zvedacím mostem a proplouvající lodí
Po půlhodince svižnější chůze jsme dorazily k větrným mlýnům. Těch je v Bruggách vícero, my se ale vypravily k dvěma nejznámějším. První mlýn, bíle natřený St-Janshuis Mill, stojí na svém místě už od roku 1770. Druhý mlýn, Koeleweimolen (Koelewei Mill), byl otevřený i pro veřejnost. Uvnitř se nachází malé muzeum, kde je vidět mlýnský kámen i se zbytky podrceného zrní, sušené bylinky a tématické obrazy na stěnách.... Už jen dostat Dianku do mlýna byla sranda, vzhledem k jejímu strachu z výšek (škodolibá zábava pro mě a pro všechny náhodné přihlížející). Ale zvládla to! :)
větrné mlýny
Překvapilo mě, jak je uvnitř mlýn maličký. Hodně se mi tam ale líbilo, zvlášť druhé patro mi přišlo zajímavé. Všude provazy, pohupující se dřevěná prkna, která při došlapu pofidérně vrzala, a občas bylo dírami možné zahlédnout spodek mlýna.
Cestou zpátky jsme si prošly ještě několik bočních uliček, užívaly si krásného letního počasí (byl začátek dubna a my jenom v tílku), paráda. A protože bylo tak krásně, přišlo nám škoda zalézt na zbytek dne do muzeí, a tak jsme se na zbytek dne rozhodly vydat do Oostende (anglicky psáno Ostend), přímořského letoviska na severu Belgie. Na nádraží nás sice trochu nazlobili s celou lístků (zpáteční Bruggy - Oostende, což je přejezd na 15minut, nás vyšel na 7 €) a vlak byl strašně nacpaný, ale brzy jsme pochopily, že Oostende byl nejskvělejší nápad, co jsme mohly dostat.
Oostende totiž bylo něco neskutečného. Těch 15 minut jízdy vlakem jakoby nás přeneslo z 15. století kamsi do letních prázdnin v Itálii. Křik pobíhajících dětí, chechot racků, šumění moře a vzduch prosycený solí a rybinou. Uvítaly nás velké doky plné lodí - Oostende je největším pobřežním městem Belgie.
nádraží a scampi na špejli
Belgičané měli prázdniny, a tak bylo letovisko nacpané. Dlouhá promenáda byla plná návštěvníků v letních šatech a žabkách a všude na nás dýchala bezstarostná letní atmosféra. Děti i dospělí se kolem nás proháněli na inlinech a šlapacích čtyřkolkách a postávali u stánků s mořskými dobrotami. Ani my jsme neodolaly. Jako první jsem vyzkoušela scampi, chlazené krevety na špejli podávané se zeleninou a dresinkem. Scampi byly chlazené a evokovaly mi surimi tyčinky, byla to ale příjemná svačina. Cestou zpátky jsem ochutnala ještě vařené mořské šneky. Šneci mi chutnali taky.
Pláž v Oostende je snad nekonečně dlouhá, a všude kolem stojí vysoké hotely a paneláky. Překvapilo mě, kolik lidí se v moři koupalo, na druhou stranu, voda byla na začátek dubna příjemně prohřátá (a mít s sebou plavky, možná tam skočím taky :)).
"jé, my jsme u moře!"
Zbytek odpoledne jsme s Dianou sbíraly mušličky, nořily se do vyhřátého písku, cákaly po sobě slanou mořskou vodu a opalovaly se na velkých kamenech (až jsem se trochu připekla, hehe). A bylo to ohromně příjemné!
Moc se nám líbilo i dlouhé molo vedoucí hluboko do moře. Na lavičkách na molu posedávali důchodci a koukali se na hemžení na pláži. Poetika. Z mola jsme navíc viděly i policejní člun tryskovou rychlostí řítící se do zdymadel.
pohledem z mola (malá tečka napravo je tryskočlun)
Cestou zpátky jsme se zašly podívat na místní novogotickou katedrálu Sint-Petrus-en-Pauluskerk, krásnou a prázdnou, pojedly jsme mořské šneky a celé rozesmutnělé se rozloučily s mořem, protože v Oostende se nám tuze líbilo.
katedrála v Oostende
Vlak na cestu zpět byl ještě narvanější, naštěstí jsme ale obě ukořistily místo na sezení. Moje postarší sousedka na mě něco pořád brebentila vlámštinou, resp. se mě snažila vlámsky naučit. Ukazovala mi po cestě všechno možné a vysvětlovala, jak se to či ono řekne. Tak jsem jen souhlasně přitakávala a těšila se, až konečně v Bruggách vystoupíme.
Na hostelu jsme vyzvedly tašky, posvačily jsme a poseděly u čaje. Hostel byl do puntíku skvělý. I když už jsme měly vyklizeno a "odbaveno", nebyl problém nechat si v lockeru věci a využívat společné prostory. V Bruggách jsme si ještě stihly naposledy projít město, koupily jsme domů pár pohledů a hlavně na cestu do Lucemburska pytel marshmallow v čokoládě v jednom z pravých belgických čokoládových obchodů. Marshmallow byly tak dobré, že jsme je snědly, ještě než jsme došly na vlak.
Benátky severu
Po cestě zpátky jsme měly o přestup méně, přesedaly jsme jen v Bruselu a již tradičně v Lucemburku. Vyrážely jsme kolem půl šesté a v jedenáct už jsme byly doma v Eschi. Byl to báječný výlet, na který budu ráda vzpomínat, od začátku až do konce. A Bruggy určitě k návštěvě moc doporučuji, stojí za to.
Fotky ve větším rozlišení na Rajčeti.