Oslavy Velikonoc, pár výletů a spousta večírků. Zkrátka co se událo za poslední měsíc, když jsem zrovna nebyla na cestách.
Velikonoce
Velikonoce v Lucembursku = týden prázdnin (pro střední a základní školy dokonce dva týdny). A to se hodí! Spousta spolužáků a kamarádů si odfrčela za rodinami, já měla v plánu strávit volno studijně, především pak utopená ve Visual Basicu. Nakonec se za mnou jeden den zastavili spolužáci, co se slitovali, všechno mi vysvětlili, a co se zbytku týdne týče, bylo příliš hezky na to, abych se jen učila, a tak jsme s Dianou podnikly skvělý výlet do Brugg a Oostende.
Na velikonoční pondělí mě a pár dalších erasmaček pozvala kamarádka Portugalka na sváteční oběd. Namísto pomlázek a malovaných vajíček jsme tak pondělí společně oslavily kuřecí čínou a whisky s colou, skvěle jsme pokecaly, prosmály celé odpoledne... Vlastně jsme ten oběd volně protáhly až do večeře :)
Také jsem o Velikonocích konečně objevila, kde má Esch park a dokonce i malý lesík. Jde se tam přes hrozně vtipný most, megalomanská stavba nikam (na fotce ta velikost vůbec nevynikne). Místní sem chodí běhat. Ze mě by lil pot, ještě než bych ty schody vyběhla. Ti lenošní se ale nahoru mohou svézt výtahem.
Jo, došel mi první lucemburský dopis! Rovnou z ministerstva:
architektura v Eschi a obálka veleváženého čtiva
Parov Stelar
V pátek 17. dubna nadešel dlouho očekávaný okamžik, můj první koncert Parov Stelar Band. Těšila jsem se jak malá holka od února, co jsem si koupila lístky. Celý ten víkend byl vlastně dost divoký - přijel za mnou až z předalekého Bruselu Maťo, kterého Parov též zlákal, takže jsem ho navečer jen rychle vyzvedla na nádraží a už jsme klusali směr Rockhall, kde se měl koncert odehrávat. Nakonec jsme vyrazili 4 - Maťo, Domča, Švýcarka Linda a já.
Skvělý večer jsme zahájili stylově několika lahvemi belgického piva Bush (Bush je dost zrádný, obsahuje slušných 12% alkoholu), které jsme zvládli vypít ještě na lavičkách před vchodem do Rockhallu, s pohledem na pomalu zapadající slunce a vysoké tovární věže industriálního Belvalu.
Parov Stelar byli výborní. I když začínali o hodinu později, to už jsme nervózně přešlapovali, byl to skvělý zážitek. Turné je věnované novému albu The Demon Diaries, které zatím ještě není v prodeji, a tak pro mě byla část písniček zcela nová. Procpali jsme se do úplně první řady (což nebyl až takový problém, protože je Rockhall obrovský a Parov v Lucembursku příliš známí nejsou), poslouchali, tančili... Téměř dvouhodinová extáze :) Cleo měla úžasný netopýří obleček a s holkama jsme nepokrytě obdivovaly skvělého kytaristu. Na druhou stranu, pocity z brněnských swing fevers jsou s koncertem celkem srovnatelné.
Dá se to poslouchat, no ne?
Koncertem však večer nekončil... Na jedné ze studentských rezidencí v Eschi se odehrávala ohromná house party, kam se dle nejposlednějších odhadů vměstnalo neskutečných 130-150 lidí. Masakr, přišli úplně všichni. Sakurka nám na afterparty donesla flašku tequily, do které jsme se, stále v dobré pokoncertní náladě, nadšeně pustili. No, pamatuji si jen, že jsem se báječně bavila, hodně tančila a domů jsme se dotrmáceli až nad ránem. S takovou ze mě na Erasmu ještě stihnout udělat alkoholika!
Výlet do Larochette
V sobotu jsem nebyla příliš použitelná, odpoledne jsme se s Matěm nicméně vyhecovali a zvládli téměř tříhodinový okruh po lucemburských památkách. Aspoň že počasí vyšlo báječně.
Lucemburk, když je zrovna pěkně
Večer jsem na Maťovu počest pořádala miniparty, na které jsem si sama nedala jediné pivo (jediné pivo jsem si nedala ani celý následující týden po onom pátku, i když jich mám na bytě takovou zásobu, že bych mohla organizovat večírky každý druhý večer). Přišlo pár kamarádek, pokecali jsme a mlsali samé dobroty (prosciutto, francouzský brie, cherry rajčata, řecké olivy a čerstvé pečivo k tomu, záviďte).
A v neděli jsme podnikli výlet do Larochette. Larochette je vesnička ležící ve vrchovině lucemburských Arden, severně od hlavního města. Této části země se říká Lucemburské Švýcarsko, nádherná krajina lákající na výlety, pěší túry a kempování. Taky se tu nachází spousta hradů - Larochette je jeden z těch známějších.
Larochette a hrad, tyčící se nad městečkem
S výletem jsme měli poněkud potíže kvůli dopravě, protože ačkoliv jsem poctivě zjistila všechny šílené přestupy (cesta na cca 40 minut autem zabere vlakem + autobusy necelé tři hodiny), nepočítala jsem s výlukou vlaků mezi Eschem a Lucemburkem. Takže nám pak ujel navazující autobus v Lucemburku, čímž se mi poněkud rozbořil můj harmonogram, což část výpravy neunesla a šla domů. Cha, dobře jim tak! Výlet se totiž až na drobné počáteční komplikace moc vydařil.
Hrad byl vybudovaný mezi 12. a 14. stoletím, opuštěn byl ve století 16. Zajímavé je, že na hradě po většinu času bydlelo odděleně několik šlechtických rodin, které měla každá svůj vlastní palác. Z některých částí rozlehlého sídla zbyly jen ruiny, jiné jsou překvapivě zachovalé a podařilo se je skvěle zrekonstruovat, takže dokonce můžete vidět latríny, krby a třeba i místo, kde stála hradní kaple. Hrad mi lehce připomínal skotský Dunnottar Castle. No, moc se mi tam líbilo!
Navíc jsme měli nádherné počasí, lehce nás ovíval větřík, podařilo se mi poskládat fajn výletnickou skupinku, nikam jsme nespěchali, celkově paráda. Prohlídku hradu jsme zakončili výbornou zmrzlinou, po které nás dvě výletnice opustily. Zbyla Saku, já a Maťo, času jsme měli spoustu, a tak jsme si výlet prodloužili ještě o výšlap k jedné z velkých kamenných věží (zřejmě část bývalého opevnění hradu), co stála na druhé straně údolí. Cesta vedla lesem, Sakurka se strašně rozplývala nad šiškami a rozhodla si jednu jako suvenýr odvézt domů (v Hong Kongu šišky nemají). Nakonec jsme šlapali asi hodinu a půl, než jsme k věži doputovali. Ale stálo to za to, byl odsud skvělý výhled na hrad. Na posilněnou na cestu domů jsme pojedli toasty v jedné z milých hospůdek a kolem páté vyráželi zpátky do Esche (já a Saku), Maťo rovnou do Bruselu.
já jako princezna ve věži a Maťo jako assassin (jo, nahoru fakt vylezl)
O víkend později
V Lucembursku jsem zůstávala i následující víkend. V pátek jedna z hospůdek pořádala Student's dinner, tedy večeři zdarma pro studenty. Těstoviny sice zvládnu ukuchtit lepší, ale stěžovat jsem si nemohla, zvlášť, když mě pak kluci ze sousední rezidence pozvali na malou afterparty. Popíjeli jsme bacardi a rozjímali, zda-li bylo dříve vejce, nebo slepice.
V sobotu se měla konat velkolepý Duckrace, což je každoroční závod žlutých gumových kačenek. Každá kačena má na sobě číslo a majitel kačeny, co doplave jako první, vyhrává. Chtěla jsem se jít na závod podívat, ale dost pršelo a navíc se akce konala v Lucemburku, to jest hodinu a půl cesty z Esche... Tak jsme sbalila Domču a šly jsme místo Duckrace na nákupy. Nákupy jsou taky fajn!
A v neděli se na mě přijely podívat kolegyňky z práce, Lucka a Milča. Lucembursko měly jako zpestření cesty po Belgii. Prošly jsme v hlavním městě úplně všechno, co šlo, včetně historického muzea a katakomb pod hradem, kde jsem předtím ani já nebyla. Ještě jedna dvě návštěvy a můžu se dát na dráhu profesionálního průvodce! Nejlepší ovšem byla ta část dopoledne, kdy jsme seděly na lavičkách před velkovévodským palácem, srkaly domácí ledový čaj a cpaly se obřími dorty z Chocolate House. Tentokrát padla volba na dortík Schwarzwald.
kolegyňky a nutné foto dortíků
Večer jsme strávily v hospůdce Pitcher, což je jediný slušný podnik v Eschi. Ačkoliv lucemburský Bofferding nijak neoslnil (jsem nejspíš rozmlsaná pivy z Belgie), bylo to moc příjemné. Holky se nicméně dlouho nezdržely, v pondělí ráno frčely pryč (a já do školy, občas tam i zavítám :)).
Postřehy možné i nemožné
Daň za krásu. Tak by se dalo charakterizovat, když v jednu v noci zjistíte, že neteče teplá voda, ale vy si přesto strašně nutně potřebujete umýt vlasy. Nejspíš šlo jen o vyčerpaný bojler, protože ráno už voda tekla. Já tu každopádně nedisponuji fénem na vlasy (a tedy možností umýt si vlasy ráno před odchodem do školy), takže jsem poslušně naklusala do kuchyně, postavila hrnce na plotnu a už se ohřívalo. Cha, v mezičase jsem si i pleťovou masku zvládla udělat!
A vůbec, začínám být mistr improvizace. Chybí mi sušák? Nevadí, na klice okna se punčošky taky usuší. Chybí mi velké zrcadlo? Nevadí, přitáhnu si židli z kuchyně do chodby, otevřu dveře do koupelny, nastavím židli do správného úhlu, zabalancuji na židli (a neprásknu se hlavou o futra) a paráda, můžu konečně zhodnotit, jak vypadá kombinace nové sukně a bundičky. Celý minulý týden jsme tu měli počasí na letní sandály a tílka, přitom necelé tři týdny zpátky jsem zcela vážně uvažovala o znovuvytažení zimního kabátu... A teď o tom uvažuji zase. Zima tu je! Utěšuje mě jen, že Česko na tom není o mnoho lépe.
Mimochodem, do Brna se chystám zítra. Resp. už dneska. Původně jsem měla domluvenou spolujízdu do Prahy, minulý týden mi to ale slečna odřekla, a tak jsem v samém zoufalství (stihla jsem se totiž pořádně natěšit) zabookovala aspoň autobus. Zpátky poletím v pondělí letadlem, protože státní svátky a obsazené autobusy. Paradoxně mi však cesta letadlem zabere stejně dlouhou dobu jako přejezd autobusem. Pokud zvládnu všechny přestupy a přesuny za jeden jediný den bez toho, aniž by mi cokoliv ujelo či uletělo (on je totiž let jen mezi Prahou a belgickým Charleroi), budu hodně dobrá. Což nutně potřebuji, protože hned v úterý ráno mě čeká první zkouška, tak mi prosím držte palce, ať ji stihnu :)
Pomaličku končím, jdu se sbalit na zítřejší cestu a slibuji, že se zase brzy přihlásím, tentokrát s nějakými těmi zajímavostmi, co se lucemburského stylu života týče. Už se mi to tu začíná kupit.
Na závěr ještě snímky úžasně fotogenických ještěrek z lucemburského podhradí:
ta spodní je ještě mládě, nejspíš těch dvou nahoře