Že prý si tu jenom užívám a vůbec se neučím. No, nesouhlasila bych. Naštěstí jsem na vysoké životní tempo zvyklá už z Česka, a tak si zvládám užívat i při studiu. Další díl vyprávění z Erasmu v Lucembursku, tentokrát zaměřený na každodenní postřehy a zážitky z univerzitních lavic (a příště snad už dojde i na ty cestopisy z výletů :)).
Historky studijní
Jediná lucemburská univerzita, založená v roce 2003, je opravdu maličká a připomíná spíše střední školu. Studuje tu dohromady 6500 studentů na všech možných oborech, od medicíny až po IT... Doma je nás jen na ekonomické fakultě MUNI 3500. V Lucembursku jsou ekonomické obory na bakaláři pouze dva a v ročníku se nachází cca 40-50 lidí.
Pro mě, jakožto cizince, to má samé pozitivní stránky - především už se tu se všemi znám :) Po příjezdu jsem byla ztracená, protože ze všech zahraničních studentů a našich buddy průvodců jsem potkávala jen pár lidí studujících právo; všichni ostatní skončili na jiných kampusech. Takže zatímco většina měla cestičku prošlapanou, já si ji musela vydupat sama. Shodou okolností jsem se ale brzy objevila ve skupince těch nejhlučnějších a nejzábavnějších druháků, se kterými mám většinu předmětů. Když přivřu oči nad jejich drobnými pubescentními výtržnostmi (a když si zrovna nedělají srandu z mé francouzštiny), jsou skvělí. Ptají se, jestli všemu rozumím, když nerozumím, tak mi přednášky překládají, neustále mě zvou na všechny akce a celkově jsou moc milí. Taky mám s kým chodit na obědy, to se cení. Navíc se mi podařilo nasadit výraz kocoura ze Shreka na pár chlapců o rok výše a vydolovat z nich většinu zápisků na předměty, které nemají Powerpointové prezentace. Byl to husarský kousek, tady si totiž hrabe každý na svém (pomáhají si maximálně zahraniční studenti, ale ti jsou ztracení všichni stejně, haha). Jsem nejlepší!
Co se rozvrhu týče, protože zdejší studijní plán neodpovídá mému studijnímu plánu ani v nejmenším, nakombinovala jsem si předměty ze všech tří roků studia dohromady. Ve výběru jsem neměla úplně šťastnou ruku (probíhal ještě na domácí půdě někdy na podzim); naštěstí se dá rozvrh v průběhu prvního měsíce změnit. První týden jsem ovšem byla patřičně zoufalá, z jedné přednášky se mi podařilo dokonce regulérně utéct (právo pro ekonomy, pchh, chtěli po mně znát lucemburský zákoník... Schovala jsem se do knihovny a na zbytek dne se stala neviditelnou). Zrušila jsem si také "báječný" předmět, kde na mě na první přednášce vyučující vychrlil rovnice s integrály aplikované na hustotu obyvatelstva, no div jsem se mu tam nerozbrečela (stejně jako na první hodině IT, která probíhala o dva dny dříve). Naštěstí se mi podařilo inkriminované předměty vyškrtat a nahradit je relativně rozumnými. Dneska jsem třeba měla prezentaci na marketingový plán pro imaginární firmu, kterou jsem vytáhla na plný počet bodů! A to jsem jen zrecyklovala starší projekt ze střední. Dokonce se mě pak chodili spolužáci ptát, jestli ta super firma vyrábějící chic české lodičky opravdu existuje. Ha!
Moc mě baví zařízení univerzity - my máme na kampuse uni lounge s barem, kulečníkem a fotbálkem, kde se konají každý druhý týden divoké afterschool party. Taky je skvělá knihovna, teda byla by úplně skvělá, nebýt Mac počítačů, se kterými pravidelně bojuji. Druhý kampus má zase stůl na ping pong a odpočinkovou místnost vybavenou PlayStationem. Tak s úsměvem vzpomínám, jak jsme s Garym jedno odpoledne stříleli zombíky jako o život - intelektuální zábava hodná vysokoškoláků. Jedna část univerzity je odvěcený kostel. Zvenčí nádherná stavba, zevnitř architektonická slepenice nejhoršího kalibru.
výuka v kostele - vlevo přednáška teorie her; pravý obrázek ukradnut z blogu Integrated System/...
Školu mám každý den a obvykle končím dost pozdě - málokdy se dostanu domů před šestou sedmou večerní. Některé předměty by byly i celkem zábavné, mám tu třeba výborný kruz na mezinárodní instituce nebo účetnictví, ale strašně mě vyčerpává jejich délka. Zatímco na MUNI máme většinu přednášek hodinu a půl, tady jsou vyučovací hodiny vždy tři nebo čtyři za sebou. Navíc jsou přednáškové místnosti strašně překlimatizované a mají nepohodlné židličky, takže to tam chodím zkrátka jen přetrpět. Taky jsem často o hladu, když z domu vyrážím 10:30 a přednáška končí ve čtyři. Je to holt místy náročné.
Otravné jsou i pauzy mezi některými předměty - třeba v úterý mám na oběd celé tři hodiny. To pak závidím mým spolubydlícím, které si ve škole daly jeden dva předměty a zbytek týdne tráví vymýšlením výletů. Bohužel je moje stipendium odvislé od výsledků a kdyby se mi nepodařilo splnit kredity, poměrnou část finanční podpory bych musela vracet. Není lepší motivace! Práce se také kumuluje na mojí domácí univerzitě, kde mám zapsané všechny povinné předměty a nějaké online kurzy navíc, abych nemusela prodlužovat. Zkoušky na mě čekají po návratu. Naštěstí mám individuální studijní plán, tak můžu zkouškovat i v průběhu příštího semestru. Tak jako tak, 61 kreditů je pořádná výzva.
A to jste ještě neslyšeli story jménem bakalářka. My si totiž na ekonomce musíme vybrat téma už v polovině druháku, celý jarní semestr pracujeme na návrhu a ten se na konci druhého ročníku nechá oficiálně schválit. Od tohoto okamžiku do tématu nelze nijak zasáhnout. Což je blbé, když jedete na Erasmus do míst, kde nemají ani v jedné z knihoven jedinou knihu, podle které by se dal návrh rozpracovat (zklamala i knihovna národní). A ještě blbější v případě, když máte téma BP postavené na vývoji železnic v 19. století a vedoucí vás straší, že chce jako podklady použít archivy ve Vídni. A že pro mě sehnal krásné spisy z valných hromad psané švabachem - německy. Ze dvou let němčiny na ZŠ si pamatuji pouze Ich spreche nicht Deutsch. No, bude to zábava. Před odjezdem jsme měli malé randez-vous a momentálně si pilně mailujeme. Možná bych mu mohla nenápadně vnutit myšlenku, že jde jenom o bakalářku, nikoliv o obhajobu disertace.
Na cestě
3 hodiny, přesně tolik strávím každý den na cestě ze školy a do školy. Větší část cesty jezdím vlakem. Ty jsou zde dvoupatrové, rozdělené na první a druhou třídu. Nejlépe se sedí nahoře, odkud lze skvěle sledovat ubíhající krajinu - po zimě částečně zatopená pole, sluncem ozářené vesničky s kostely. Vlaky jezdí pořád ve stejných intervalech, vždy 4x do hodiny. Od okamžiku, co jsem si jednou provždy zapamatovala jízdní řád, to z domu každodenně dobíhám.
Ve vlaku lidé žijí - obědvají, vedou hlasité diskuze, vyřizují telefonáty... Vlak je také dobrým testem potenciálnich přátelství. Vzhledem k tomu, že všichni z Esche jezdíme ze stejného nástupiště, dost často se mi na někoho známého podaří narazit. Někdy si skvěle pokecám, jindy na sebe 25 minut koukáme a občas prohodíme nějakou tu zdvořilostní frázi, aby se neřeklo (nebo se rovnou začteme do novin). Občas si za mnou přisedne někdo cizí. S modrýma očima jsem zde rarita. Navíc chodím oblékaná jinak, než místní holky, a tak jsou všichni hrozně zvědaví, odkud jsem a jestli nepůjdu na kafe. Nepůjdu! :)
Po vlaku mě čeká půlhodinový přejezd autobusem po Lucemburku, který už tak příjemný nebývá, jelikož autobusy bývají nacpané až k prasknutí. Autobusy jsou tu širší než máme my, zato ulice podstatně užší, a tak zvláště ve špičce bývá jízda dost zážitek, když autobusy couvají a zuřivě troubí na auta, aby vůbec mohly projet (dva autobusy vedle sebe se nevytočí vůbec, to pak jeden jede a druhý na něj mává a čeká). Samotný Lucemburk ožívá 3x denně - v ranní špičce, odpolední špičce a ještě kolem oběda, kdy lze pozorovat skupinky manažerů spěchajících do restaurací, doprovázených klopýtajícími dámami na jehlách. Jinak je to tu spíše jako po vymření.
Jazykově
Francouzsky tu mluvím dost málo (a ponejvíce s naší zvědavou uklízečkou), zato v angličtině pozoruji pokroky snad každý den. I když poslední týden dva už se to začíná lepšit i s tou francouzštinou- pracuji na nastolení rovnováhy a na Belgičany a Francouze se snažím šprechtit žabožroutsky :) Oni mi to ale strašně kazí, protože mluví nespisovně, rychle a ještě s přízvukem, pchh, kdo jim má rozumět. Ve škole to mám tak půl napůl. První dva týdny jsem byla strašně ztracená, když jsem měla mezi FRJ a AJ přepínat, teď už jsem si na to zvykla a vlastně pozoruji, že mi to vůbec nevadí, dokonce občas do hovoru zapojuji i základy lucemburštiny (zvláště pak "jo, jo" na znamení souhlasu :)).
Češtinu tu slýchám pouze od svých erasmáckých kamarádů. Jen jednou jsem zažila výjimku - to jsem jela autobusem a zrovna četla Třetí oko od L. Rampy. Pán sedící u okna se chystal vystoupit, tak jsem mu zdvořile uvolnila místo a on na mě česky "Díky!". Tak jsem mrkla na něj, mrkla na svou knížku a oba jsme se na sebe pobaveně zakřenili.
Na ulici se mluví hlavně lucembursky. Když jsme s Bremošem před měsícem přejížděli hranice a zrovna poslouchali rádio, Bremoš se mě zcela vážně tázal: "To je francouzština?" Nebyla. Nebyla to nicméně ani němčina, kterou mi jazyk připomínal o něco více. Ortel zněl jasně: to bude ta lucemburština! Lucemburština zní ponejvíce jako němčina čtená s francouzským přízvukem - na poslech je to celkem vtipný jazyk (a už umím říct dobrý den, ano, ne a děkuji). Místní mě poučili, že když chtějí znít více kultivovaně, tak v rozhovoru používají více francouzských slovíček, a naopak ta běžná pouliční mluva má blíže k němčině. No a když vám ta lucemburština přijde úplně divná, tak to bude nejspíše portugalština, portugalských přistěhovalců jsou tu opravdu mraky :)
Staráme se o domácnost
Ve středu se chodí nakupovat, protože je to jediný den, kdy končím dostatečně brzo, aby měly obchody v Eschi ještě otevřené. Takže pak táhnu zásoby na další týden hezky přes celé město, vypadám ověšená nákupními taškami jako přezdobený vánoční stromeček a "užívám" si všechny ty soucitelné pohledy okolojdoucích (to je mlíko, sójový mlíko, občas brambory nebo kilo mandarinek...). Kdybych to bývala tušila, beru si z Brna krosnu.
Čtvrtky a pátky jsou vyhrazené na party, o víkendech doháníme resty (nejen spánkové :)) a výletujeme. Neděle bývá laundry day, to pereme a sušičkujeme. Sušička je dílo ďáblovo - první dny fungovala a pak najednou nic, prádlo mokré jako před sušením. Tak jsme se Saku volaly celé zoufalé Pascalovi, správci budovy, a on "A ten zásobník na vodu jste vypustily?" Ha, koho mělo napadnout, že vymáchanou vodu sušička zákeřně schraňuje ve velkém zásobníku, který je třeba každé druhé sušení vypustit! Sušička od té doby sice funguje, ale je značně náladová, občas nedosuší nebo naopak přesuší, takže stejně žehlím. A navíc je strašně hlučná. Doma bych to teda nechtěla.
Ve zdejších podmínkách jsem si zvládla obarvit vlasy - a Saku se rozhodla následovat mého příkladu, tak chodí už třetí den s podbarvenými blond prameny s tím, že až odbarvovač dostatečně zabere, nabarví si část vlasů na modro. Jsem zvědavá, kolik aplikací peroxidu bude na její krásnou asiatskou čerň ještě zapotřebí.
Různorodé postřehy
Do Lucemburska přišlo jaro! A vzalo to velmi zhurta - jednoho dne ráno chumelilo jako o život, odpoledne už svítilo sluníčko, teploměr hlásil deset stupňů a já si v kozačkách a zachumlaná do zimního kabátu připadala značně nepatřičně. Už je to dva týdny a počasí se stále drží, dneska jsme měli krásných 15°C. Bez deštníku sice stále ani ránu, ale už jsem definitivně zazimovala zimní výstroj a nadšeně vytáhla jarní trenčkot, který jsem si koupila ze stipendia (že mi to blbé nebylo, vím vím :)).
Byrokracie je zde stejná jako ve Francii. Na jeden podpis na Learning Agreement (smlouva mezi univerzitami o odstudovaných předmětech) čekám už týden. Jeden podpis! Uff uff. Taky jsem si udělala neslavný výlet na pojišťovnu. Univerzita mě vyslala, že si mám mimo evropské pojištění a 3 současně platné cestovní pojistky vyřídit i lucemburskou kartičku, kdybych náhodou musela k lékaři. Poslušně jsem doporučení odkývala a po necelém měsíci pobytu se odhodlala pojišťovnu najít. Všichni moji čeští kamarádi už zde byli - a všem stačilo předložit ISIC a modrou evropskou kartičku. Samozřejmě, když jsem přišla na řadu já, chtěla po mně nevrlá zaměstnankyně potvrzení o studiu, které jsem neměla. Znovu už tam nejdu.
Čokoládový víkend
Navštívila jsem se slečnami Chocolate House, vyhlášenou místní čokoládovnu. Horkou čokoládu zde dostanete jako opravdovou čokoládovou kostku na lžičce, tu si pak rozmícháte v hrnečku horkého mléka, lahoda. Na výběr mají asi z 50 příchutí - u mě zvítězila levandule v hořké čokoládě. No a co teprve dorty! Jsou tak obrovské, že je nemáte šanci sníst. A že nám všem chutnaly.
O den později jsme se vydaly na fondue párty. Každá jsme se vybavila trsem banánů a kilem jahod a celý večer jsme ovoce máchaly v rozpuštěné čokoládě. A to se raději nezmiňuji o opékaných marshmallow při zahájení večera. Až se vrátím do Brna, bude ze mě taková kulička, že se ani nepoznám (tady pro jistotu zrcadlo nemáme).
Na tento týden mám také plno plánu, tak jsem zvědavá, co všechno se mi podaří zrealizovat. Což mi připomíná, že se dneska slaví Sv. Patrik a já zůstala doma, pryč ode vší zábavy. Nicméně: zpráva dne, koupila jsem si lístky na lucemburský koncert Parov Stelar! A když to tak celé shrnu, mám rovnou čtvrtinu pobytu za sebou a strašně se mi tu líbí, zvláště mé extrovertní já si užívá jako o život :)
vyrovnané tabulky čokolády na přípravu fondue a napravo dortíky z Chocolate House