Boudicca | Lucemburský deník I

Ubíhá to tu neskutečně rychle. Příjezd do Lucemburska už jsem vám vylíčila v předešlém článku, tak se rovnou vrhneme na oťukávání zdejšího života a první dny v nové zemi.

Na pátek jsem měla domluvenou moji buddy Anicu, že nás provede po Lucemburku. Ráno jsem se ještě musela otočit do školy, kde mi studijní poradkyně pomohla vyřešit rozvrh, který jsem si seskládala z předmětů tří semestrů dohromady. K mému štěstí se mi téměř nic nepřekývá, ale rozvrh mám dost zaskládaný a na brigádu nebo sportovní vyžití už mi zde čas nezbyde, což je dost škoda, protože možností je tu plno. První týden jsem ale měla naštěstí volný (většina výuky ještě nezačala), tak jsem ho využila k objevování zdejší kultury.

Lucemburk je velmi osobité město se zvláštní multi-kulti atmosférou, která až překvapivě dobře funguje - ačkoliv je téměř polovina obyvatel tvořena přistěhovalci, převážně pak portugalského původu, které sem lucemburská vláda nalákala za prací v 60. letech, všichni se se všemi domluví, nikde žádné protesty, nebezpečené slumové čtvrti... Navíc tu na vás nikdo nekouká jako na "fuc*ing foreign" a člověk se tu velmi rychle aklimatizuje, stačí umět anglicky, francouzsky nebo německy. Platy jsou zde hodně vysoké (i studenti na brigádách prý mají 30 euro na hodinu), takže až někdy budu chtít jet pracovat do zahraničí, Lucembursko je jasná volba. Ono mluví samo za sebe, že zde mají nejvyšší HDP na obyvatele.

Architektura je zajímavá, těžko definovatelná - nejvíce mi připomíná náš klasicismus. Úzká a vysoká okna, zdobné reliéfy na fasádách. Domky jsou malé, útulné, s hezky udržovanámi předzahrádkami, a téměř žádný nemá více jak tři patra. V pátek jsme prošli hlavně Ville Haute, horní historickou část města, kde jsme viděli katedrálu Notre Dame s hrobkou českého krále Jana Lucemburského, velkovévodský palác, kde se zrovna střídaly stráže, a pozůstatky prvního hradu hraběte Sigfrieda z 10. století (moc toho z něj nezbylo).

Už se moc těším, jak si projdu Lucemburk podrobněji na jaře či v létě - zatím zde bylo při mé návštěvě vždy mlha a sychravo. I když teploměr neukazoval žádné dramatické teploty a držel se kolem nuly, zima zde díky vysoké vlhkosti hrozně zalezá pod kůži. Takže o lucemburských památkách až někdy příště - nejprve je musím sama navštívit :)

Potěšilo mě, že je v Lucemburku LUSH, a naopak překvapilo, že zde nestojí téměř žádná obchodní střediska, jak je známe my. Oblečení a obuv je na žadném rohu, ale po celém městě je jen několik obchodů s potravinami, drogerii jsem viděla snad jen jednu, stejně tak elektro tu není žádné. To zde opravdu všichni místní jezdí nakupovat za hranice? Vzhledem k šířce státu 57 km v nejširším bodě by mě to asi ani nepřekvapilo...

Odpoledne jsme zajeli nakoupit něco málo k jídlu do jednoho z řetězců s poetickým názvem Cactus, ukuchtila jsme oběd a odpoledne jsme v doprovodu Anicy prošli Esch-sur-Alzette, kde bydlím. Esch je úžasně klidné a tiché městečko. Na hlavním korzu je sice plno luxusních obchodů, ale ty jsou převážně prázdné, a všude tu natrefíte na pověstné pâtisserie, kavárny s čerstvým pečivem a zákusky. Jen mě zarazila absence jakýchkoliv parků, městské zeleně nebo i hřišť pro děti. Lidé venčí pejsky přímo na ulicích - jak vypadají chodníky si asi může každý domyslet...

Sobotu jsme proflákali. Vzhledem k tomu, že přijela první spolubydlící, Japonka Saku, byl opět nutností nákup (ze Saku jsem si rychle udělala kamarádku, když jsem jí po jejím večerním příjezdu uvařila čaj, nabídla večeři a Brema jí zprovoznil wifi router :)). Společnými silami se nám podařilo najít jediný zdejší levný řetězec - německý Aldi. Lucembursko není tak drahé, jak se povídá, ale člověk musí vědět, kam jít nakupovat. Překvapilo mě, že v Aldi stálo vše o polovinu méně než v Cactusu a přitom kvalitativně se pořád jednalo na naše české poměry o luxusní jídlo. K Aldi je to teda téměř 2 km pěšky (a na MHD se v Eschi nehraje), což není úplně ideální, když se pak táhnete s těžkými taškami, ale fakt se to vyplatí (minimálně pro jejich skvělé wafle v čokoládě budu chodit pravidelně, heh). Některé potraviny jsou výrazně dražší než u nás (obecně mléčné výrobky, vajíčka a ovoce), jiné o dost levnější. Tak to vidím, že budu přežívat na uzeném lososu dvakrát denně a k večeři těstoviny s mušlovou omáčkou. Moje gurmánské já se tetelí radostí! :)

Protože to byl Bremošův a můj poslední společný den, odpoledne jsme zakončili v jedné pâtisserii, kde jsme si smlsli na tradiční dobrotě zvané "eclair". Valentýn se zrovna psal.

A v neděli už byl Bremoš fuč. Budiž útěchou, že se za mnou nastěhovala Diana, která neměla kde spát, a tak jsme strávily den couráním po Eschi. Večer jsme i se Saku vyrazili s Dianiným buddym Garym na pivo a cider do Lucemburku, což bylo příjemné posezení. Noční Lucemburk je překvapivě klidný a poloprázdný, rozhodně prázdnější než Brno, a to jsem si myslela, že je Brno maličké.

V pondělí nás probudil šramot na chodbě. Myslela jsem si, že dojeli zbývající spolubydlící a ono ejhle, uklízečka. Vydrhla nám koupelnu a kuchyň a popřála pěkný den. Chodí dvakrát týdně a my tak máme krásně čistý byt bez sebemenší námahy.

Dopoledne jsem Saku pomohla s papírováním ve škole - trvalo jí to přes tři hodiny, uff, a otestovaly jsme zdejší menzu, která mě příliš nepotěšila, protože ač je jídlo lahodné, vyjde v přepočtu na 200 kč jedno, což je teda na školní kantýnu hodně i na zdejší poměry. Taky jsme si Dianou provedly Saku po městě a navečer Dianu přestěhovaly do jejího vlastního bydlení. Znovu jsem si uvědomila, jaké mám s bytem štěstí. Diana vyfasovala úplně nové koleje, kde ještě smrdí malířská barva, chybí žaluzie do oken (do opravdu velkých oken přes půlku zdi - však nám taky pánové odnaproti z baru hned nadšeně mávali :)), neteče teplá voda a nefunguje topení. A to platí za nájem o třetinu více než já. Tak doufám, že jí schválí přestěhování k nám, protože jsme tu zatím jen dvě namísto čtyř. Pokud nikdo nedorazí během tohoto víkendu, vrhneme se na všechno jídlo, co tu nájemníci z prvního semestru nechali :)

Co se školy týče, chodím kus pěšky, následně jedu z Esche do Lucemburku vlakem (cesta je velmi příjemná, cca 25 minut) a pak musím ještě přes celý Lucemburk autobusem. Z domu jsem tak ve škole za necelou hodinu a půl. Naštěstí to ale ani po ránu není tak horké, protože mi nejdřívější přednášky začínají o půl desáté. Ale mají to tu pro studenty skvěle vymyšlené - půlroční jízdné zde platí na celý stát včetně vlakové dopravy, takže se po ukázání ISIC kartičky dostanu všude takřka zadarmo. Jedinou nevýhodu vidím ve faktu, že v noci z Luxu do Esche nic nejezdí, tak si člověk musí hlídat poslední půlnoční vlak.

Université de Luxembourg je maličká škola, kde každý zná každého. Moc mile mě překvapilo, že vyučující studenty při náhodném setkání nejenže zdraví, ale i se zeptají jak se máme nebo popřejí dobrou chuť, když jdou zrovna na oběd. Je to tu takové domácí, ne jako u nás.

  

se Saku a Dianou před univerzitou a napravo afterschool party

Zatím nejvtipnější komplimenty, které jsem zde schytala:

"Víš, proč jsi nejkrásnější? Protože máš krátké vlasy!"
"Představ si, byl jsem loni v Rusku. Aha, ty nejsi Ruska? Vážně? Ale vypadáš jako holka z východní Evropy!"
(Díky, chlapci!)

Následující den ráno mě vzbudili francouzští instalatéři (?), kteří nám dupali po kuchyni a následně po koupelně, smáli se, vyřizovali si telefonáty a než jsem se stihla vyhrabat z postele, abych na ně vlítla, stačili zmizet. V pátek pak byla další akce, Multi-kulti dinner, večeře pro Erasmus studenty, kdy každý donesl nějaké své tradiční jídlo. S Dianou jsme ukuchtily bramboráky a zdály se býti celkem jedlé, na italské tiramisu ale neměly.

Dneska jsem byla s holkami ze včerejška na kafi a zákusku v pâtisserii a teď jsem se právě vrátila z pub crawl, hromadného objevování místních hospůdek a barů (zvláda jsem jen dva bary a pak nenapádně zmizela). Přiznám se, že tu padám do postele strašně vyšťavená. Zatímco s ostatními studenty mluvím anglicky, v obchodech a kancelářích musím přepínat do francouzšiny. Občas se mě někdo na něco ve FRJ zeptá nečekaně třeba na ulici a je třeba reagovat. Navíc Diana ani Saku francouzsky neumí, tudíž jim funguji jako univerzální překladač při nákupech v obchodech (blbé je, když jsou popisky v němčině nebo lucemburštině, to jsem pak ztracená i já :)), objednávání v kavárně i v komunikaci s řemeslníky. S Čechy a Slováky, kterých je zde nemálo, mluvím česky, ale občas se přistihnu, že spolu žvatláme anglicky i když jsme sami. Po tom týdnu a něco už se to konečně začíná poddávat. První dny jsem měla hrozný blok mluvit tu anglicky a francouzština mi šla plynuleji, teď se to začíná pomalu otáčet, že i na Francouze reaguji anglicky, tak jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet po prvních francouzských hodinách ve škole.

Moc se těším na zítřek, kdy vyjedeme na první větší výlet - do francouzských Metz. A v úterý nás Gary vezme autem do Ikei - jen jsme s holkama ještě nerozhodly, jestli chceme raději do německé, nebo do belgické :)

Takže abych to shrnula - moc se mi tu líbí!