Itálie 2014, 3. díl - Vatikán

Poslední dny na výletě v Římě. Závěrečný díl reportu z dovolené na přelomu května a června letošního roku, tentokrát zaměřený hlavně na poznávání Vatikánu.

5. den, sobota - Vatikán

Ráno jsme vstávali výjimečně brzo, už někdy o půl osmé. Po rychlé snídani jsme se s Bremošem vydali na metro, které nás po necelé hodince dopravilo do Vatikánu, miniaturního městského státečku, rozkládajícího se uprostřed Říma. Už po cestě začínalo lehce kapat a když jsme dojeli na místo činu, lilo jako z konve. Vatikán na mě působil velmi pompézně a hlavně přecpaně. Nechali jsme se proto strhnout davem s deštníky, a ten nás zanesl až ke sloupoví, otevírajícímu pohled na Svatopetrské náměstí (Piazza San Pietro) a baziliku sv. Petra, známou především díky dómu, který projektoval samotný Michelangelo.

  
bazilika sv. Petra

Náměstí dostalo dnešní podobu už v 17. století. Uprostřed stojí velký obelisk, dovezený přímo z Egypta Caligulou, kolem kterého se rozprostírá monumentální kolonáda se sochami svatých, vytesaných Berninim. Dříve zde bývala aréna, kde Nero mučil první křesťany. V době naší návštěvy bylo celé náměstí protkané frontou, která se stáčela od okrajů hezky ke středu jako hlemýždí ulita. Tato fronta byla frontou pro vstup do baziliky, kam jsem se chtěla moc podívat, nicméně po zhodnocení časových možností a neustávajícího deště jsme návštěvu baziliky odložili na odpoledne. Stihla jsem jen zaskočit na vatikánskou poštu, která sídlí hned vedle baziliky, abych odeslala pohledy rodině.

Jakožto nevěřící, pro které nemá Vatikán žádnou zvláštní náboženskou hodnotu, nás lákala především Vatikánské muzea, Musei Vaticani. Římskokatolická církev totiž za svá staletí existence nashromáždila neuvěřitelné množství uměleckých děl, ať už díky rozebírání starověkých památek, nebo pomocí mecenášství dobových umělců. Muzea jsou proto průletem všeho možného - od egyptských a etruských sbírek, po knihovny plné rukopisů a raně renesančních map, etnologického muzea, až po moderní církevní umění. Největším lákadlem je ovšem Sixtinská kaple (Capella Sistina), plná Michelangelových fresek. Právě zde se konají konkláve, kde se rozhoduje o novém nástupci papeže.

  
vstup do muzeí a pohled ze zahrad na kupoli baziliky

Do galerií se ovšem není tak jednoduché dostat, fronta k nim je nekonečná.

Za naší návštěvy se táhla aspoň kilometr kolem celého Andělského hradu (ohromné vatikánské pevnosti z 1. století) a ještě kus za ním. Vlastně by mě zajímalo, jestli dovnitř opravdu všechny zájemce vpustili, nebo měla část smůlu (fronta sice poloviční, ale stále nekonečná, tu totiž stála, i když jsme odpoledne muzea opouštěli). Jsou dvě možnosti, pokud se frontě chcete vyhnout - využít služeb některého z pekelně drahých průvodců, kteří na ulici pokřikují "Skip the line!" a vnucují se vám, že vás po muzeích provedou bez čekání, nebo koupit lístky dopředu přes internet. My jsme využili toto druhého - jak já byla vděčná! Lístky jsem kupovala skoro dva týdny předem a už tehdy zbývalo na sobotu jen posledních pár vstupů (a pátek byl vyprodaný úplně). Přes internet je to sice o něco dražší, ale vyplatí se. Jen je hloupé, že je vstup fixovaný na konkrétní hodinu. Využít můžete také speciálních nočních prohlídek, které stojí stejně jako ty běžné denní, jen je potřeba na internetu vyplnit rezervaci dostatečně dopředu, což jsme my nestihli.

Předběhli jsme tedy celou frontu, kde jsme s úlevou seznali, že fronta na vstup s lístky je nepoměrně kratší, nicméně naše lístky na 12:30 nám neuznali (byli jsme tam přinejmenším o hodinu a půl dříve), a tak nezbývalo, než ten volný čas nějak smysluplně zabít. Pršet pomalu přestávalo, tak jsme se vydali na malou procházku kolem Vatikánu. Ten je od zbytku Říma odlišený pásmem kamenů z bílého travertinu, zabudovaných přímo do chodníku, takže si člověk ani nevšimne a je z Vatikánu venku.

Brouzdali jsme v uličkách okolo a mě strašně rozbolela pravá noha, která mě otravovalo už předchozí dny, ale teprve v sobotu to překročilo únosnou míru (zřejmě mám něco s příčnou klenbou v chodidle, ale rentgen se ještě loni tvářil, že je vše ok). Bremošovi jsem nenápadně vnutila myšlenku, že bychom si mohli jít někam sednout na svačinku či kávu. Prvních nejméně 6 kaváren a restaurací v přijatelné cenové relaci ovšem mělo zavřeno, na jednu otevřenou jsme natrefili, až už jsem nedoufala a hopsala po jedné noze (venku se sednout nedalo, jak bylo všechno mokré). Šlo o mrňavý rodinný podnik - Pan Ital zde obsluhoval se synem, kterému mohlo být tak 15, oba byli strašně milí, mluvili na nás italsky a my jsme jim nic nerozuměli, ale to nikomu nevadilo. Dali jsme si oba výborné kapučíno, pak croissant, pak další kapučíno, mňam... A po necelé hodince odcházeli s útratou cca 5 euro za oba. Ani korunu si nenechali vnutit navíc. Nevěřila jsem vlastním očím.

A pak nás pustili do muzeí. Tak strašně moc se mi tam líbilo, že jsem zapomněla i na zlobící nohu. Člověk prvně prochází zahradami, poté menšími muzei s antickým uměním, následují rozsáhlé přezdobené pokoje s mramorovými sochami a neskutečnými freskami na stěnách, ty od Rafaela Santiho byly nejhezčí (u prvních jsem dokonce zapochybovala, jestli už nejde o Sixtinskou kapli, jak to byly monumentální malby :)), procházíte chodbami, které jsou samy o sobě tak zdrobené, že si vůbec nevšímáte exponátů ve vitrínách, davy lidí vás unáší stále vpřed... Připadala jsem si jak v Jiříkově videní. Ohromně mě zaujaly mapy z počátku 16. století, kde byly namalované místo dnešních zemí jen nápisy terra incognita s obrázky nestvůr a příšer, nad těmi bych bádala ještě dneska. Naopak nová část muzeí - současné umění zaměřené na křesťanství, muzeum známek (bohužel jen vatikánských) a přestavující se etymologická sbírka mě tolik nezajaly. Ty všem následovaly až po Sixtinské kapli - a ta byla opravdu grandiózní! Poté, co se dostanete z malovaných pokojů do úzkých chodbiček člověk už už čeká, kdy do kaple vstoupí, a i přes ta všechna očekávání to bylo velkolepé. Ten pohled! Ty fresky! Poslední soud je jen jedna z mnoha... Stáli jsme tam v uměleckém opojení a kochali se dlouhé minuty, ačkoliv se nás hlídači neustále snažili vyhnat, abychom nebrzdili další turisty. 

  
společná u glóbu a jedna z interiérů - takto zdobené jsou tam chodby běžně

Po Sixtinské kapli už jsme jen klidně prošli zbytek muzeí a dali dlouhou pauzu v zahradách, kde se moc příjemně sedělo. Mimochodem, přímo před námi se jednomu děcku podařilo rozbít metr dvacet vysokou sochu psa ze Starého Egypta, která byla volně postavená na jednom z prostranství. Bylo mi to hrozně líto, když jsem si představila, kolik tisíciletí už má socha za sebou, a že pak ke zničení stačila jen ignorace všudypřítomných cedulí o nedotýkání se exponátů - rodiče si dítko objímající sochu fotili :( 

V muzeích mi také začal stagnovat foťák. Sice jsem ho pak ještě na nějakou dobu vzkřísila, ale po návratu do Brna už mu nepomohl ani specializovaný servis. I přesto mám ale na Vatikánská muzea skvělé vzpomínky a ohromně tuto návštěvu doporučuji - nejen fascinující Sixtinská kaple, ale celá muzea jsou prostě úžasná.

Po návštěvě muzeí zbyl tak akorát čas, abychom se vydali obdivovat baziliku sv. Petra, kterou jsem ráno vynechali. Vstup do katedrály je sice zdarma, ale návštěvníci musí projít přes detektory kovů. Fronta na detektory byla sice dlouhá, ale rychle se posunovala, navíc vylezlo sluníčko, tak se čekalo dobře. Moc jsem toužila vylézt nahoru na kupoli, ze které je nádherný výhled na celý Řím a Svatopetrské náměstí. Nevěděla jsem, do kdy mají otevřeno, a tak mě mile překvapilo, že jsme kupoli nakonec stihli, ač na chlup přesně. Výšlap pěšky stojí 5 euro na osobu, ale stojí to za to. Vnitřek kupole je dost ošklivý (celý vybetonovaný a vykachličkovaný) a stěny se divně nakláněly, nic pro klaustrofobiky, ale ten výhled! Hrnuly se k nám bouřkové mraky, které krásně dokreslovaly dramatičnost atmosféry, a my se nahoře dohadovali, kde že vlastně ten papež sídlí.

  
pohled na Svatopetrské náměstí a dolů z kupole přímo do baziiky

Celá bazilika je krásná. Napravo od vstupu se ve vitríně nachází originál Michelangelovy Piety, jediného díla, které kdy Michelangelo signoval. Průvodce jsem příliš podrobně nestudovala, a proto mě zde Pieta, Michelangelovo vrcholné dílo, trochu zaskočila. Kupole se zdá být pohledem zespodu až nekonečná, bazilika je vlastně celá ohromná a megalomanská. Když jsme vycházeli, zrovna začaly hrát varhany... Bylo to, jako by se člověk propadl do jiného časoprostoru. Ten klid, mír.

Svatopetrské náměstí také působilo za sluníčka mnohem přívětivěji. Zaujaly mě kulaté bílé kameny, které jsou rozestavěny v kruhu kolem středového obelisku. Když si na kámen stoupenete, tak se najednou všechna sloupořadí (4 jsou za sebou, tuším) slijí pohledem do jednoho jediného. Zaujaly mě také vtipné oblečky vatikánské stráže, bránící průjezd do Andělského hradu. Kostýmy údajně navrhoval samotný Michelangelo :)

  
svatí a oblečky hradní stráže

Cestou na metro jsme si domluvili sraz s Ivčou a Enricem. Ti nás vzali do zdejší pekárny, kde měli neskutečný výběr dobrot a tak vysoké vitríny, že jsem při placení musela stát na špičkách, abych mohla odevzdat peníze :) Smlsli jsme donuty, dělali si srandu z Enrica a těšili se domů na pořádné jídlo. Ivču jsme totiž zaúkolovali, aby nakoupila škeble, že vyzkoušíme další mořské potvory. Už jen příprava slávek byla zábavná - sledovali jsme nadšeně, jak se postupně jedna po druhé otevíraly a prskaly. Jako předkrm jsme si dali těstoviny s rajčaty a hlavní chod tvořily právě slávky. Byla jsem z nich unešená, strašně mi chutnaly. Jen Bremoš si stěžoval, že jsou to jednohubky jak do mezizubních prostor :) A jako dezert místní sušenky a šampaňské (které sice nebylo vůbec dobré, ale co už). Ivča nás učila italské sprosťárny (stikaci!) a pravé italské gestikulování (protože každý Ital přece gestikuluje), no bavili jsme se výborně. Na byt se navíc přistěhovala nová podnájemnice, která byla neskutečně spontánní, snad až přespříliš :) Drbali jsme Italky, které nosí zimní kozačky ještě koncem května, ačkoliv teploty dosahují třicítek. Další věcí, co mě v Římě zarazila, byla všudypřítomná chudoba. Žebrání je zde regulérním zaměstnáním - žebrají i matky s miminky, na ulicích, v metru, všude. A ta nezaměstnanost! Kdo z mladých má práci, zvlášť když je i dobře zaplacená, je zde king. Zlaté Česko, fakt že jo.

6. den, neděle - Řím naposledy

Na neděli byl naplánovaný odjezd a hlavně brzké vstávání, abychom stihli projít poslední památky (konkrétně jsem chtěla vidět Pantheon i zevnitř, protože ve čtvrtek byl kvůli státnímu svátku uzavřený). Bylo krásně letní počasí. Mimo Pantheon byla naším cílem i gelateria Palma, kde mají 100 příchutí zmrzliny, tak jsme bloudili v postranních uličkách a hledali zmrzlinárnu. Našli jsme - a byla zavřená! Ughr.

Po cestě jsme opětovně obhlédli parlament, Španělské schody (na kterých mám dokonce i fotku, jak málo tam bylo lidí) a několik fontánek. Došli jsme až k Vittorianu, ohromnému mramorovému památníku se sochami koní nahoře, který nechal Mussolini postavit jako poctu padlým vojákům, a já si kousek odtud za poslední drobné koupila další zelenou pašmínu :)

  
není tam nic vidět, ale jsem to já u Piazza di Spagna :) a vpravo Vittoriano

K Pantheonu už jsme pak trefili bez problémů - sídlo starých římských bohů působí dodnes tak majestátně! Vnitřek mě ovšem zklamal. Mimo ústřední nádobu, do které padá déšť a sníh z kruhového otvoru ve stropě, to vevnitř vypadá stejně jako v kterémkoliv jiném římskokatolickém kostele. Církev si totiž Pantheon vysvětila a vnitřek přestavěla dle svého vkusu. 

  
Pantheon zepředu az zevnitř

Po návratu nám Ivča udělala výborné italské kafe, pojedli jsme šťavnaté sicilské pomeranče a kolem poledne vyrazili na nádraží Tiburtina, odkud jsme měli odjezd autobusu. Na místo jsme dorazili s více než hodinovým předstihem, a tak když jsem na žádné z cedulí, hlásící brzké odjezdy, nenašla nic směr Česko, zůstávala jsem klidná - však času dost. Klid se ovšem začínal měnit v čím dál více stoupající nervozitu - několikrát jsme prošli celé nádraží (které samo o sobě není moc velké, ale má ještě vedlejší odjezdová stanoviště) a stále jsme nebyli schopní najít nástupní místo Tourbusu, se kterým jsme měli jet. Prostě tam nebyl. Ivča pro jistotu šla s námi - byla jsem jí moc vděčná, protože oběhala snad všechny infokoutky různých cestovek, aby se poptala, odkud Tourbus jezdí. Nevěděl nikdo a jediní Eurolines, kde by mohli vědět, protože do Česka taky jezdí, měli polední pauzu. Uaa! Až tak 10 minut před plánovaným odjezdem se na nástupiště kousek od nás sešlo několik Rusek, od kterých jsme vyrozuměli, že jedou do Vídně. Že by, že by? Nakonec autobus dorazil. Sice ne Tourbus, nýbrž Eurolines, ale že prý jedeme s nimi, že Tourbus dneska nejede. S úlevou jsem zapadla do měkkého sedadla autobusu. Celou cestu bylo nádherně, koukala jsem na malé rozpadlé domečky po cestě a moc si přála zase někam vyrazit. Třeba k moři, jo k moři bychom to letos snad konečně mohli zvládnout :)

Předchozí díly:
1. díl - Florencie
2. díl - Řím 

fotky na Rajčeti
(foceno mnou a Bremošem)

bonusová - cestovní deník :)