Novoroční speciál! :) Deset věcí, které jste o mně jistojistě nevěděli. Jde vlastně o řetězák, jehož pokračováním má být zodpovězení deseti otázek od toho, kdo mě nominoval, a následně vymyšlení deseti jiných otázek pro ty, které nominuji já, nicméně myslím, že tuto druhou zdlouhavou část můžeme s klidnou duší vynechat :)
1) Přezdívku Boudicca jsem si ve svých dvanácti letech, kdy jsem zakládala první blog, nevybrala jen tak. Jde o jméno reálné historické postavy. Boudicca, též Boudica, čteno [bódyka] či [búdyka] - zdroje se liší, je poangličtěný přepis jména Boadicea, čteno [bódysia], což byla keltská královna kmene Icenů, která vedla v letech 60-61 n.l. na území dnešního Walesu ozbrojené povstání proti Římu. Její jméno vlastně v překladu znamená totéž, co naše Viktorie, tedy Vítězná. A proč zrovna Boudicca? Svého času jsem se velmi zajímala o keltskou kulturu a mytologii a Boudičina mýty opředená postava se mi zkrátka zalíbila.
socha Boudiccy v Londýně
2) Že jsem čajomilka největší je všeobecně známé. Málokdo ovšem ví, jak jsem se ke sbírání čajových přebalů, a tedy i k čajové závislosti jako takové, dostala. Toho času mi bylo asi 10 let a každý v mém okolí něco sbíral - nálepky a pohledy byly nejoblíbenější. Jednou mamku napadlo, že můžu sbírat třeba ty pěkné barevné papírky, do kterých se balí čaje. Začínala jsem tedy s prázdnou krabičkou od Teekanne, kam jsem si přebaly, jeden kus od každého, schovávala. S objevením internetového Teabags fóra a následným založením čajového blogu, kdy mi začali psát sběratelé o výměnu, mi sklapla brada, protože jsem do té doby byla přesvědčená, že čaje, které sbírám, jsou úplný unikát a nikoho jiného na planetě by něco tak střeleného sbírat nenapadlo - jak já byla naivní! :))
3) Když jsme domů donesli turbomyšky, bála jsem se, že mě pokoušou. Trvalo několik dnů, než jsem pochopila, že jsou opravdu milé, hodné a nekousající. Dneska už si nedokážu představit, že bychom je neměli. Vlastně by se do klece klidně vešla ještě jedna nebo dvě potkaní holky.
plížící se obludky
4) Miluji boty (a taky náušnice, kabelky a voňavou kosmetiku, ale o tom až jindy). Bývám nadšená, kdykoliv si můžu rozšířit svou sbírku (není nutno dodávat, že podpatková obuv samozřejmě převažuje). Přiznávám se, že obutí do pěkných bot je pro mě požitek srovnatelný s mlsáním čokolády. Tato závislost se poprvé projevila v mých dvou letech, kdy mi mamka koupila moje první zelené sněhulky a já jsem s nimi v noci spala v posteli, jak jsem z nich byla nadšená.
5) Asi to souvisí s těmi botami, ale jsem sukňová. Znamená to, že v civilu na mě kalhoty prakticky neuvidíte (vlastně mám nositelné kalhoty pouze dvoje, z toho jedny jsou zimní vlněné). Hodně kamarádů se tváří nechápavě, jak můžu nosit sukně i v zimě. Praxe je ovšem taková, že sukně skombinavaná s teplými punčoškami, kozačkami a kabátem zahřeje podstatně více než studící džíny. Takže jsem vlastně nadmíru praktická osoba! ;)
6) S Bremošem, mým přítelem, jsem se poznala na MČR ve westernovém ježdění, kde jsem pomáhala ve stájích. Když mě s ním kamarádi seznámili, ksichtil se na mě neskutečně ošklivě a následně půl roku dělal, že se neznáme. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že spolu začneme chodit, nemálo bych se smála, protože někoho s tak nemám-rád-lidi-a-zvlášť-ne-malé-cizí-holky přístupem jsem do té doby nepoznala. Nicméně, na jaře spolu budeme 3 roky, takže zázraky se dějí.
7) Zaspala jsem svoji vlastní maturitu. Naštěstí to nemělo žádné větší dopady :)
8) Jako děcko jsem spadla z útesu (na výletu do pirátského městečka v Chorvatsku to bylo, dobře si na to vzpomínám). Podařilo se mi ovšem zachytit se prsty o hranu vyasfaltvané cesty, ze které jsem sklouzla dolů, a houpat se tam tak dlouho, dokud mě šokovaný taťka spolu s přihlížejícím turistou nevytáhli za ruce nahoru. Dosud nikdo nechápe, jak se tam mohlo osmileté dítě tímto způsobem udržet. Moji strážní andělé to se mnou neměli lehké...
9) Mám neskutečnou slabost pro diáře, deníky, staré sešity a psací náčiní, a čím více "vintage", tím lépe. Výběr diáře na další rok je pro mě velká událost, z pisadel pak zbožňuji klasická plnící pera.
moje první pořádné pero
10) K francouzštině, kterou aktuálně studuji, jsem se dostala jako slepý k houslím. V mých snech byla vždy španělština, nicméně na šestiletém gymplu, kam jsem se dostala, jsme si mohli vybrat jako třída pouze dva cizí jazyky (mimo angličtinu, ta byla povinná). Jeden z jazyků vyhrála němčina, o druhý se vedl boj mezi španělštinou a francouzštinou. Naše první třídní byla francouzštinářka, a tak se jí podařilo všechny nerozhodné přesvědčit, že francouzština je to pravé. A tak jsem, tam, kde jsem, i když tehdy jsem to zcela regulérně obrečela.
Všem, co to dočetli až sem, přeji příjemně strávený Nový rok a hodně úspěchů a spokojenosti v roce 2014! :)